I když této konstrukci nelze na prvý pohled odepřít jistou důvtipnost, stanou se její slabiny při hlubší úvaze zřejmé a vyjeví se jeho rozporné s charakteristikou svobodných voleb tak, jak jí i sám přijatý nález, v jiné části odůvodnění, podává; finanční bariérou, tedy způsobem ústavně jen málo vhodným, zasahuje napadený zákon, zcela zřetelně z posice stran, které se v době voleb již na výkonu státní moci podílí, právě do oněch sfér (jak na straně politických stran, tak i na straně voliče), které pro svobodné a demokraticky uspořádané volby pokládá i menšinové stanovisko pléna Ústavního soudu za rozhodné; omezení či jakákoli jiná než ústavou výslovně (čl. 5 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) připuštěná regulace alternativ v soutěži politických stran o podíl na moci ve státě - a Česká republika z údobí Československa let poválečných již s volebními regulacemi má své historické zkušenosti - je vždy pro demokratickou formu státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) potencionálním nebezpečím, ať již tyto přichází z kterékoli části politického spektra. Je-li zdrojem veškeré státní moci lid (čl. 2 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a je-li politický systém republiky založen (mimo jiné) na volné soutěži politických stran respektujících demokratické uspořádání státu (čl. 5 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), pak zde již ústavně není jiných překážek, které by mohly (měly) politickým stranám v účasti na volebním soupeření bránit, a to tím spíše, jestliže tyto strany již před svým vznikem prošly filtrem daným zákonem o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (zák. č. 424/1991 Sb.).
Do těchto zcela zřetelných, jednoznačných a bezmezerovitých zásad, jimiž je soupeření stran o moc ve státě (stejně jako rozsah výběru alternativ pro občany jako voliče) ústavně uspořádáno, nelze - alespoň podle mého přesvědčení - zasahovat doktrinárním výkladem, pro který - konec konců již pro tyto aspekty - není ani místo ani důvod.
Ostatně, zdá se, že konstrukce minimální reprezentativnosti vyložená v odůvodnění přijatého nálezu je postižena touž vadou jako napadený zákon; tak jako v případě zákona nejde - podle mého názoru - o kauci, tak ani v menšinovém stanovisku nálezu nejde o kauci jako o příslušenství k uzavírací klausuli.
I když užitý pojem "určité akcesorium" je zřejmě míněn jeho licence, nelze opomíjet, že akcesorium (v zásadě jde o institut hmotného občanského práva) je jako věc vedlejší charakterizováno zvláštním, podřízeným postavením vůči věci hlavní, s níž také, právě pro onu podřízenost, a bez ohledu na to, zda jde o příslušenství přirozené či umělé, sdílí její osud a přirozeně brání tomu, aby - v uvažovaném případě - bylo "určité akcesorium" (jako věc vedlejší) přiřazeno k jinému systému (volební soutěži) než k tomu, ve kterém se uplatňuje uzavírací klausule (rozdílení mandátů); jde proto o dva zcela různé nástroje, z nichž každý samostatně reguluje odlišné oblasti výběru politické representace.
Bez ohledu na tyto odlišnosti pokládám za podstatné, že není v moci politické strany učinit si dostatečně zřetelně a přesně představu o své representativnosti (z důvodů zmíněných již dříve) jinak než přímou účasti ve volbách, které jedině a zpravidla bez jakýchkoli pochyb ukáží, nakolik jsou její představy a záměry občany vnímány či přijímány nebo odmítány; k této skutečnosti přistupuje posléze i další aspekt, totiž - zejména u mimoparlamentních politických stran bez dostatečných a jinak nezbytných zkušeností - že ke svému prosazení ve vědomí voličů, a posléze k získání podílu na státní moci potřebují určitý čas, obvykle delší než je samo volební období. Případná ztráta složené "kauce" má v takovém případě již zřetelný charakter sankce za volební neúspěch a je s to postiženou politickou stranu vyřadit z veřejného a politického života vůbec.
Překážky pro účast ve volební soutěži ve formě finančního censu, tak ve svém konečném důsledku brání, ne-li znemožňují, ovlivnění stávajícího politického spektra novými myšlenkami či proudy.
Takovýto stav je však podle mého přesvědčení v rozporu s Ústavou České republiky, a to jak s její literou, tak i s jejím duchem.
V Brně dne 15. 5. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR