I. ÚS 20/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele M.Č., pro dvojí občanství, restituce a volební právo, zastoupené koordinátorkou J.F., a M.V., t a k t o:
Návrh s e o d m í t á O d ů v o d n ě n í
Dne 20. ledna 1997 podal navrhovatel M.V. ústavní stížnost, kterou nazval " Vyloučení všech Čechů, kdo do 1. 1. 1990 tzv. ztratili své právoplatné české občanství z nároku na restituce majetku movitého, nemovitého a zemědělské půdy". V návrhu žádá, aby Ústavní soud uvedl stávající zákony o českém občanství a o dvojím občanství pro Čechy vůbec v soulad s Listinou základních práv a svobod.
Navrhovatel uvádí, že český Parlament na svém zasedání ve stavu "legislativní nouze" přijal novelu zákona o restitucích. Tato novela prakticky neguje nález Ústavního soudu ČR z prosince 1995 a je přímo v rozporu se základními články uvedenými 1
v I. ÚS 20/97
v Listině základních práv a svobod. V důsledku toho se převážná většina Čechů žijících dnes v zahraničí nemůže domoci svých základních práv v zemi, kde se narodili a kde mají tzv. "domovské právo".
Podání je svým obsahem návrhem na zrušení zákona, i když nemá náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a navrhovatel není zastoupen advokátem dle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle § 64 odst. 1, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti a ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek, uvedených v § 74 tohoto zákona. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Řízení o zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení může též zahájit plénum Ústavního soudu, jsou-li pro to dány důvody podle § 78 ost. 2 zákona o Ústavním soudu.
Předmětný návrh však výše uvedené zákonné předpoklady nesplňuje, neboť navrhovatel není osobou, která je podle ustanovení § 64 odst. 1, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu, jak je výše uvedeno, k návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněna. Z toho vyplývá, že návrh podala osoba zjevně neoprávněná.
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 ost. 1 2
písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 19. března 1997 Dr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR
3