Z výpovědí jednotlivých spoluobviněných, tak jak jsou zachyceny ve spisu, plyne, že (až na J.) je MUDr. K. prohlédl a sepsal lékařský nález. U J. tento vyhotovil na základě lékařských zpráv, které mu od lékařů J. doručil F., který popsal její zdravotní potíže. U F. a R. se potom vše soustředilo na vyjádření MUDr. K. o možnosti operace, což obviněný K. vysvětloval pouze jako případnou možnost v budoucnu při progresi chorob. U P. se vyšetřování soustředilo na skutečnost, že netrpěl křečovými žilami, ač MUDr. K. uvedl v nálezu, že je má. I zde obviněný uvedl, že eventuální přítomnost křečových žil v souvislosti s chorobou P. nebyla skutečností rozhodnou či určující. Ze zprávy Státního úřadu sociálního zabezpečení v Praze z 28. 11. 1958, čj. 011-215-067, podepsané vedoucím odboru resortní kontroly MUDr. R. K. (sv. VII č. l. 00045 spisu Krajského soudu v Praze), na kterou se také odvolává Nejvyšší soud ČR, se uvádí, že u P. jde o částečnou invaliditu a znovu je poukázáno na to, že např. u popisovaných varixů dolních končetin šlo o nesprávný údaj, protože tyto nebyly krajskou posudkovou komisí sociálního zabezpečení vůbec zjištěny (k tomu již uvedeno shora i stanovisko MUDr. K.). Ani z této zprávy za tehdy daného stavu věci nelze jednoznačně dovodit, že tato jednoznačně vyvrací tvrzení MUDr. K. OÚNZ v Praze 2 ve svých zprávách (výpis ze zdravotního záznamu) uvádí, že v dokumentaci pacientů F. a R. není žádný nález ze srdeční kliniky v H. K. Ze zachovaných lékařských nálezů r. 1954, 1955, vyhotovených MUDr. K. stran F., je ve dvou z pěti na konci uvedena poznámka, že v případě neúspěchu konzervativní léčby přichází (bylo by lze uvažovati) Thompsonova operace. Obdobně i u nálezu R. z roku 1955, 1956, v letech 1957, 1958 se již o operaci nehovoří. U P. potom nález, který se zabývá především vyšetřením srdce, v závěru obsahuje údaj o varixech na dolních končetinách. Zpráva MUDr. K. ze dne 12. 8. 1958 o vyšetření PhMr. S., označená jako kontrolní vyšetření, uzavírá, že doporučuje šetření před větší fyzickou námahou a salicyláty s tím, že chirurgický výkon není indikován. V této souvislosti je nutno zmínit služební záznam vyhotovený npor. O. z MV - Hlavní správa VB vyšetřovací odbor ze dne 26. 1. 1959, který vyzvedl na Okresní vojenské správě v Praze 2 lékařské potvrzení podepsané MUDr. K. a datované dnem 12. 8. 1958 s tím, že důstojník ČSA O. informoval, že vyzvali určité ročníky záložních důstojníků, aby předložili lékařské potvrzení o svém zdravotním stavu, podle čehož by pak bylo provedeno přezkoumání vojenskými lékaři. Dále se výslovně v tomto služebním záznamu praví, že "tato potvrzení nesloužila S. k nějakému odkladu vojenského cvičení a jiných lékařských potvrzení v osobních spisech K. S. neměl". Ze zprávy náčelníka OVS Praha - N. M. z 11. 2. 1959 se podává, že při provádění lékařských prohlídek a stanovení zdravotní klasifikace u důstojníků v záloze do 40 let byl k této prohlídce pozván i PhMr. S. K. Ten předložil lékařské komisi "Zprávu ošetřujícímu lékaři" ze dne 12. 8. 1958, vystavenou klinickou nemocnicí Vojenské lékařské akademie J. E. Purkyně v Praze, a zároveň předložil "Potvrzení o zdravotním stavu" ze dne 3. 9. 1958, vystavené ÚNZ fakultní nemocnice v Praze 2. Na základě těchto dokladů byla stanovena klasifikace, na jejímž základě byla snížena použitelnost jmenovaného (PhMr. S.) v případě mimořádných opatření (mobilizace), neboť by nemohl být zařazen k bojovým útvarům. Co se týče povolání k vojenskému cvičení, byla vojenská správa povinna každého záložníka před nástupem lékařsky prohlédnout, zda je schopen vykonat vojenské cvičení. Prohlídky prováděli lékaři OÚNZ v Praze 2 MUDr. S., MUDr. F., MUDr. Z. a MUDr. K. Dále se ve zprávě uvádí, že "je možné, že již tehdy měl nějaký nález od MUDr. K., na základě kterého byl neschopen vykonati vojenské cvičení".
Za této situace (i důkazní) byl Ministerstvem vnitra - Hlavní správou Veřejné bezpečnosti Praha předložen Generální prokuratuře v Praze návrh konečného opatření. V samém začátku odůvodnění se uvádí, že "někteří lékaři, popříp. někteří pracovníci našeho státního aparátu, napomáhali třídnímu nepříteli s tím, že v rozsáhlé míře mnohdy za úplatky vymáhali osobám vyhýbajícím se poctivé práci invalidní důchody... Křiklavými případy neoprávněného přiznávání invalidních důchodů bývalým továrníkům, podnikatelům a různým vykořisťovatelským živlům zabýval se již několikráte i náš denní tisk a tyto případy budily oprávněné rozhořčení našich pracujících. Vyšetřovacími orgány MVHSVB byla v roce 1958 odhalena celá banda záškodníků, která tuto záškodnickou činnost soustředila zejména na úseku Obvodního národního výboru v Praze 2... atd." MUDr. K. je v návrhu konečného opatření popisován jako sobecký, ziskuchtivý s neukojenou přehnanou ctižádostí s tím, že se cítil dobře v buržoazní společnosti, kde se nadávalo na společenské zřízení ČSR. Je zde zmíněna sekretářka kardiochirurgického střediska - "která si nemohla odpustit pro obviněného K. něco udělat, pokusila se zorganizovat podpisovou akci za propuštění obv. MUDr. K. z vazby a ve své snaze obv. MUDr. K. z trestní věci dostat za každou cenu, málem spáchala trestný čin křivé výpovědi". Dále je pokračováno s tím, že "svou výpověď však (přes uváděné skutkové doznání), neustále měnil a snažil se zmenšovat svou vinu frázemi o vyznávání dialektického materialismu, ač tato obhajoba v souvislosti s jeho trestnou činností vypadá zcela paradoxně. Dále se ve své obhajobě snažil zmenšovat význam svých falešných nálezů, pokud musil falešnost uznat pod tíhou důkazů, jimiž byl usvědčován. Pak se snažil tvrdit, že nevěděl o použití těchto nálezů pro důchodové řízení, případně k účelům jiným a dalším. Tato jeho obhajoba byla zcela vyvrácena všemi provedenými důkazy. Na konec se obv. MUDr. K., nemoha se vyvinit z inkriminované věci, snažil alespoň svést vinu na ostatní a stavěl se do světla, jakoby on sám byl obětí machinací skupiny pachatelů MUDr. P. a spol. Že iniciativa v řadě jeho trestných činů pocházela od jiných, to ostatně je i logické. Vinu MUDr. K. to však nezeslabuje. Případ falešného nálezu na jistého C. pak jasně ukázal, že obv. MUDr. K. není osobou vedenou k trestnému činu, ale iniciativním a rafinovaným přímým pachatelem."
Jenom k dokreslení atmosféry případu hodnocení životopisu jedné ze spoluobviněných K. Š. "Jak vyplývá ze životopisu obv. Š., vlastnila až do roku 1949 soukromou výrobnu balonových plášťů v Praze, kde zaměstnávala větší počet pracovních sil. Po zlikvidování tohoto jejího podniku měla i Š. příležitost zařadit se mezi řádně pracující občany. Byla však zvyklá z minulosti ukájet osobní potřeby a obohacovat se z výsledků společenské práce" atd. atd.
Závěrem se v návrhu konečného opatření uvádí: "Mimořádná politická škodlivost těchto trestných činů vyniká zvláště v této době, kdy strana a vláda po XI. sjezdu KSČ se zaměřila na zvýšení nízkých důchodů bývalých pracujících tak, aby bylo odstraněno dědictví kapitalismu ovlivňující dosud nižší životní úroveň nynějších důchodců, kteří za kapitalismu mnohdy těžce pracovali a často nebývali ani pojištěni. Strana však zdůraznila, že zvýšení důchodů se v žádném případě nesmí týkat buržoazních a příživnických elementů a i majetných osob, které mají dodnes záporný postoj k dnešnímu zřízení. Vyšetřováním případu bylo však zjištěno, že právě naopak tito pachatelé se pokoušeli praktickou činností obohacovat právě osoby buržoazní a majetné pomocí invalidních důchodů a jinými výhodami na úkor pracujících. Zneužívajíce takto důvěry vyšších státních orgánů, rozkládali tito pachatelé zevnitř bdělost vůči třídnímu nepříteli na tomto úseku a třídního nepřítele obdařovali často takovými prostředky, aby si tento podržel svou bývalou životní úroveň."
Je snad na místě zmínit i usnesení generálního prokurátora, sp. zn. III./2 GPt 773/59, ze dne 11. 5. 1959, kterým byla po čtvrté prodlužována vazba MUDr. K. V jejím velmi stručném odůvodnění se uvádí, že "vyšetřovací spisy byly předány Krajské prokuratuře v Praze, ale protože pro obsáhlost případu není možno včas spis meritorně vyřídit (zřejmě sepsat a podat obžalobu), nutno vazbu prodloužit s tím, že důvody vazby ve smyslu § 79 písm. a) tr. ř. dále trvají." Nic dalšího v odůvodnění zmíněného usnesení uvedeno není. Obdobná odůvodnění (prakticky opsaná a totožná) obsahují i další rozhodnutí o prodloužení vazební lhůty u dalších spoluobviněných, jak již zmíněno.
Dne 30. 5. 1959 byl sepsán s MUDr. K. poslední protokol o výslechu obviněného, tentokrát ovšem již vyšetřovatelem Krajské prokuratury v Praze Z. S. a v jeho rámci MUDr. K. bez otázek popsal jednotlivé nálezy a jejich vydání u osob, na jejichž neoprávněném důchodu se měl podílet, tedy F., J., R. a P., stejně jako lékařské potvrzení stran PhMr. S. a jeho vojenského cvičení. Odvolal se nejdříve na protokoly sepsané s ním v rámci šetření vyšetřovatelem VB a potom popsal volně jednotlivé případy s tím, že nálezy, které u jednotlivých osob vyhotovil, odpovídaly jejich zdravotnímu stavu s tím, že na jejich základě nebylo možné přiznat invalidní důchod. V obdobném protokolu uvedl obv. F., že jeho, R. a P. MUDr. K. před vydáním nálezu prohlížel a u J. napsal lékařskou zprávu na základě lékařských nálezů týkajících se J. z předchozí doby. Obdobně vypovídali i R., P. a J. Za daného stavu řízení byla krajským prokurátorem dne 10. 6. 1959 podána obžaloba na 41 osob (z toho 5 lékařů) s odůvodněním, které se příliš nelišilo od již alespoň zčásti shora uvedeného "Návrhu konečného opatření" vyšetřovatele VB. Znovu je v odůvodnění obžaloby operováno termíny třídní nepřítel (a napomáhání mu), hovoří se o skupině záškodníků, o politických škodách, záškodnické činnosti, nekalých živlech, narušování hospodářské základny státu atd., atd. Přitom ze stručných životopisů jednotlivých obviněných lze v drtivé většině mít za to, že z hlediska tehdejší terminologie šlo v podstatě o prosté lidi bez nějakých majetků či "buržoazního původu".
Podanou obžalobu potom krajský soud usnesením, sp. zn. 1 T 8/59, ze dne 3. 9. 1959, přijal a všechny obžalované, kteří v té době byli ve vazbě, ve vazbě nadále ponechal.
Hlavní líčení ve věci probíhalo v září a říjnu 1959. V hlavním líčení MUDr. K. uvedl znovu, že F. vyšetřil a jím vyhotovený nález odpovídal zdravotnímu stavu F. až na to, že uvedl možnost jeho operace s tím, že nevěděl, že nález by měl být použit v důchodovém řízení. Když se později dozvěděl od F., že tento má důchod, divil se tomu. Ohledně dalších osob, které z popudu F. vyšetřoval, uvedl, že nálezy týkající se srdečních chorob, které sám vyhotovil, odpovídaly skutečnosti, nálezy týkající se dalších chorob opsal z nálezů dalších lékařů, které mu byly předloženy. Dodal, že nevěděl o tom, že jím vyhotovené nálezy mohly být zneužity v důchodovém řízení. V závěru potvrdil své výpovědi z přípravného řízení. Stejně vypovídal i v souvislosti s obž. PhMr. S. Obž. P. uvedl, že byl MUDr. K. podrobně vyšetřen a že mu neříkal, k čemu nález potřebuje. V závěrečné řeči potom obž. MUDr. K. i jeho obhájce žádali o mírný trest s poukazem na dosavadní život. Ve spise je založen i list papíru, který je nazván jako znalecké vyjádření (koho, jakých znalců není patrno). Nicméně na tomto listu se uvádí k dotazu MUDr. K., že (zřejmě v souvislosti s P.) je možno usuzovat na to, že otoky dolních končetin mohou být způsobeny rozšířenými žilami s tím, že při rozšíření žil je možné, že nemocný si není vědom své choroby. Ohledně PhMr. S. se v tomto "znaleckém vyjádření" uvádí, že jeho anamnetické údaje svědčí o prodělané revmatické horečce a že by bylo účelné podle potřeby podávat salicylové preparáty a doporučit šetření před značnou fyzickou námahou (tak ve svém lékařském nálezu doporučoval i MUDr. K.). Dále je podotknuto, že v onom lékařském nálezu MUDr. K. mluví o kompensované aortomitrální srdeční vadě. Po takto provedeném řízení jak přípravným, tak i před soudem, byl dne 19. 10. 1959 vynesen Krajským soudem v Praze rozsudek pod sp. zn. 1 T 8/59. Úvod jeho odůvodnění znovu obsahuje politickou úvahu o těžké situaci pracujících v buržoazním státě, o zásadním obratu po nastolení moci dělnické třídy a o trestné činnosti umožňující také kapitalistickým živlům a osobám štítícím se poctivé práce pobírat dávky nemocenského pojištění a invalidní nebo úrazové důchody. K osobě MUDr. K. v odůvodnění v podstatě přebral soud bez dalšího tvrzení uvedená v obžalobě s tím, že učinil podstatné doznání a bez bližšího je poukazováno, že nález na R. byl vyhotoven bez podkladů, znovu uváděny křečové žíly P. s tím, že jejich existenci zařadil do nálezu, ač P. křečové žíly neměl. Další hodnocení skutková i právní týkající se obžalovaných, kteří měli vztah k MUDr. K. (F., J., P., S.), již odůvodnění rozsudku obsahuje pouze velmi okrajově i z pohledu doznání některých či popírání viny jiných. V závěru odůvodnění je suše konstatováno, že obž. K. bylo prokázáno, že vědomě vystavoval pro účely důchodového řízení nesprávné lékařské nálezy a že si musel být vědom toho, že na majetku v socialistickém vlastnictví bude způsobena značná škoda. V konečném důsledku jej soud uznal vinným trestnými činy porušování povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., pomoci k trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §§ 7 odst. 2, 245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zák., obcházení branné povinnosti podle § 264 odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků nepodmíněně, byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na 3 roky a propadnutí celého jmění. Proti tomuto rozsudku se MUDr. K. odvolal a v odůvodnění odvolání poukázal na různost svých výpovědí v předchozím řízení s tím, že byl vyšinut z rovnováhy a žádal o přezkoumání celého rozsudku stran své osoby. Poukazoval zejména na případ P., kterého prohlédl a lékařský nález byl určen pro ošetřujícího lékaře a neměl žádnou spojitost s případným řízením o přiznání invalidního důchodu. Stejně tak údaj o křečových žilách P. převzal z lékařské dokumentace předložené P. V případě PhMr. S. znovu uvedl, že zdravotní stav S. znal a právem napsal do nálezu, že se má šetřit před fyzickou námahou a užívat salyciláty. Odvolání bylo podáno i F., P., J. a PhMr. S. a také v těchto odvoláních všichni uvádějí, že se cítili nemocnými. P. uvedl, že byl MUDr. K. prohlížen a že mu neříkal k jakému účelu nález potřebuje. PhMr. S. uvedl, že byl pouze vyzván k předložení lékařského potvrzení, aniž by se hovořilo o vojenském cvičení a tedy nevěděl (stejně jako MUDr. K.), k čemu vlastně zdravotní přešetření slouží. J. uvedla, že F. poskytla lékařská potvrzení o svém zdravotním stavu, která byla samozřejmě pravdivá (ta potom sloužila jako podklad pro lékařskou zprávu vyhotovenou MUDr. K.). Je na místě zmínit i zprávu náčelníka věznice č. 2 Praha ze dne 28. 11. 1959 pro Nejvyšší soud, ve které se uvádí, že u MUDr. K. se projevují v poslední době duševní poruchy. V rámci pohovoru s pracovníkem věznice se MUDr. K. snažil stále dokazovat, že jeho vina neodpovídá trestu s tím, že bylo zřejmé, že délka vazby má na něj neblahý vliv, a proto náčelník věznice doporučuje Nejvyššímu soudu jmenovaného navštívit a situaci v jeho případě vhodně vysvětlit. Dne 5. 4. 1960 byl podán posudek o duševním stavu obž. MUDr. K. se závěrem, že v době trestné činnosti byl duševně normální a v průběhu vazby se u něj vyskytla paranoidně-halucinatorní forma reaktivní vazbové psychózy, která léčením odezněla, takže je schopen chápat smysl trestního řízení a správně a souvisle odpovídat na kladené otázky. V rámci protokolu o odvolacím líčení konaném u Nejvyššího soudu navrhli K. se S. konstatovat zprávu Obvodní vojenské správy z 26. 1. 1959 a také posudek o svém duševním stavu. To také bylo konstatováno v závěrečné řeči, obž. K. mimo jiné uvedl "Prosím, aby mi byl dán milostí prezidenta republiky trest smrti oběšením za to, čeho jsem se dopustil v cizině". Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo odvolání obž. K. dne 30. 4. 1960 zamítnuto. V části odůvodnění zmíněného rozsudku se ohledně MUDr. K. uvádí, že za úplaty vyhotovil řadu falešných lékařských nálezů, ač věděl, že budou užity k vylákání či ponechání neoprávněných invalidních důchodů nebo na neoprávněný odklad vojenského cvičení a k získání jiných neoprávněných výhod (blíže již neoznačených). V těchto souvislostech jsou potom uváděna jména F., R., J. a P. (důchody) a S. (vojenské cvičení). Nejvyšší soud převzal v podstatě argumentaci z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, kdy znovu vyšel z "doznání" obž. K., v případě P. znovu zdůraznil křečové žíly a jejich neexistenci a v případě S. znovu uváděl, že S. věděl (bez toho, že by tento fakt blíže vysvětlil) o tom, že bude povolán k vojenskému cvičení. O zprávě, jejíž důkaz byl navrhován, a která měla být konstatována (zpráva z obvodní vojenské správy z 26. 1. 1959), se v odůvodnění vůbec nezmínil. Nezmínil se o ní ani v souvislosti s odůvodněním trestné činnosti S. U obž. J. a zejména P. se v rámci odůvodnění vůbec o MUDr. K. nehovoří.
Stojí za zmínku, že 4. 10. 1977 Krajský soud v Praze jednal ve veřejném zasedání o návrhu na obnovu řízení ods. K., F., S., M. a B. V rámci tohoto řízení ods. K. znovu žádal, aby byla ustavena skupina znalců, která by zhodnotila jeho lékařské závěry a posudky, případně nálezy, které učinil u F., R., J. a P., a k tomuto návrhu se připojil i prokurátor Krajské prokuratury v Praze. Krajský soud tyto návrhy, stejně jako návrhy všech shora uvedených osob (na obnovu řízení), zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že odsouzený podal návrh na provedení přezkumného řízení podle zák. č. 82/1968 Sb. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 1970 byl podle čl. III odst. 1 zák. č. 82/1968 Sb., ve znění zák. č. 70/1970 Sb., návrh zamítnut a byl proto považován dále jako návrh na obnovu řízení. V rámci tohoto řízení pak krajský soud dospěl k závěru, že jde o opakování námitek uplatněných již v původním řízení, kde byly v rámci odvolacího řízení Nejvyšším soudem co do správnosti původních zjištění přezkoumány a zamítnuty. Nejvyšší soud ČSSR dne 21. 3. 1978, pod sp. zn. To I 26/77, stížnost podanou MUDr. K. a ostatními zamítl. Ve stručném odůvodnění se praví, že nabízené důkazy nelze považovat za nové skutečnosti, když byly již provedeny a zhodnoceny soudy v původním řízení. To s tím, že všechny skutečnosti již namítal v rámci odvolacího řízení (kde bylo odvolání odsouzeného zamítnuto jako nedůvodné) a že tedy s jeho námitkami se již náležitě vypořádal Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 1960, sp. zn. 1 To 015/60.
Za daného stavu věci, tak jak byl zjištěn z obsáhlého spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, nelze souhlasit s tvrzením Nejvyššího soudu ČR, zejména ohledně tehdy prováděného dokazování a z toho plynoucího respektování práva na obhajobu. Jistěže na základě již uvedených skutečností jsou na místě důvodné pochybnosti o objektivnosti vedeného vyšetřování, a to zejména s poukazem na způsob, jakým byly vedeny výslechy obžalovaného především v přípravném řízení (jeho opakované doznání v různém rozsahu i opakované odvolání doznání). Celým trestním řízením (včetně řízení před soudem) se prolíná tvrzení MUDr. K. o tom, že v konečném důsledku jím vyhotovené lékařské zprávy týkající se uvedených osob odpovídaly zdravotnímu stavu těchto osob s tím, že tyto zprávy byly MUDr. K. vyhotoveny na základě objektivního zkoumání a koncipovány tak, že nemohly ani přispět k ovlivnění důchodového řízení týkajícího se uvedených lidí. Právě ohledně zdravotního stavu A. P. je neustále zmiňován problém křečových žil (kterými P. neměl trpět), aniž bylo dále vyloženo, že právě křečové žíly měly být oním důvodem pro vyměření invalidního důchodu. Ohledně ostatních (F., R., J.) neodpovídá tvrzení Nejvyššího soudu ČR, že svou vinu nikdy nepopřel (uvedeno v zásadě), ale naopak i ohledně zdravotních zpráv vyhotovených MUDr. K. v souvislosti s aktuálním zdravotním stavem uvedených osob začasté tvrdil, že lékařské zprávy vyhotovil tak, že byly objektivní a odpovídaly skutečnému zdravotnímu stavu uvedených osob v dané chvíli. Tato jeho opakovaná tvrzení, případně návrhy na zjištění objektivního zdravotního stavu uvedených osob, nebyla brána v úvahu a nic na tom nemění ani fakt, že při vhodných příležitostech tak říkajíc oficiálně tyto návrhy nevznášel.
Obdobně (jak plyne z uvedeného spisového materiálu) jednostranně a bez dalšího byl soudy (a to i Nejvyšším soudem ČR) kvalifikován a hodnocen případ odkladu vojenského cvičení PhMr. S., kdy znovu MUDr. K. opakoval, že zdravotní stav PhMr. S. detailně znal a také jej v souladu s objektivní realitou popsal tak, že k uvedenému odkladu vojenského cvičení, v důsledku jím vyhotovené zprávy, nemohlo dojít. Všechny uvedené skutečnosti znovu v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona MUDr. K. uvedl, včetně příslušných návrhů na doplnění dokazování. Nejvyšší soud ČR potom na tato tvrzení reagoval tím, že neshledal důvody ke změně svého stanoviska. To s tím, že dle názoru Nejvyššího soudu ČR tvrzení odsouzených nemají ve spise sebemenší oporu, případně jsou evidentně smyšlená. Dovozuje, že nelze z obsahu trestního spisu ani vyšetřovacích svazků v ničem potvrdit úlohu vyšetřovatele V. s tím, že ve věci všech tehdy obžalovaných působilo více vyšetřovatelů a V. nevyslýchal ty z obžalovaných, kterým byly uloženy podstatně vyšší tresty. Jak již řečeno, v této souvislosti je právě nutno odkázat na obsah zmíněného spisu, který jednoznačně zpochybňuje ničím neomezenou možnost obhajoby i v souvislosti s tehdy platnými právními předpisy. Ohledně možností konkrétně prokázat jednotlivé skutečnosti vedoucí minimálně k omezení práva na obhajobu je snad nutno zdůraznit, že zejména v tehdejší době to bylo v podstatě nemožné a na pouhém tvrzení, že nezákonnosti nebyly odsouzeným prokázány, nelze vybudovat jednoznačný závěr, že k nim také skutečně nedošlo. Za zmínku stojí i tvrzení Nejvyššího soudu ČR (bez bližšího odůvodnění či vysvětlení), že proces s MUDr. K. a spoluobžalovanými se konal v době, která těsně předcházela velké politické amnestii z května 1960, jež byla důsledkem odhalených již nezákonností z počátku padesátých let. Dále potom, dle názoru Nejvyššího soudu ČR, nelze věřit tomu, že by známý pražský advokát JUDr. K. K. pouze přihlížel dalším nezákonnostem, obdobným těm, jimiž se vyznačoval všeobecně známý proces s R. S. a spol. Dle názoru Nejvyššího soudu ČR, který v zásadě nelze nijak přijmout, byl již rok 1960 rokem, kdy všechny procesy probíhaly již za plného dodržování všech zásad důsledného právního státu. Konečně i Nejvyšší soud ČR v další části odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém hovoří o zveličení společenské nebezpečnosti jednání obžalovaných, zdůrazňování politických důsledků jejich trestné činnosti s tím, že se tak soudy nechaly ovlivnit hledisky, která jsou cizí nezávislému a nestrannému soudnictví v demokratickém právním státě. Přesto však dochází opětovně k závěru, že nic v trestním spise neprokazuje, že by v projednané věci byla porušována procesní práva obžalovaných, zejména právo na obhajobu. S tímto závěrem však Ústavní soud nemůže souhlasit, a to právě znovu s poukazem na obsah zmiňovaného trestního spisu. Z něj totiž plyne (jak již obsáhle vpředu uvedeno), že atmosféra celého trestního řízení nebyla vedena v duchu zásadních postulátů právního státu, zejména i možnosti obžalovaného důsledně uplatňovat své právo na obhajobu. Nic v době původního řízení nebránilo tomu, aby zdravotní stav inkriminovaných osob byl důsledně zjištěn (případně i znaleckým posudkem) a takové zjištění (kterého se tehdy i dnes MUDr. K. domáhal), bylo konfrontováno s jím vyhotovenými lékařskými zprávami, zejména i důrazem na tehdy probíhající důchodové řízení. V konečném důsledku potom na zjištění, zda lékařské zprávy vyhotovené MUDr. K. byly právě oním dokladem, na základě kterého byly příslušné důchody oprávněně či neoprávněně přiznány. Jak již řečeno, návrhy MUDr. K. v tomto duchu prolínaly celé trestní řízení a ostatně je vznáší i v současné době a nelze je považovat v těchto souvislostech za tzv. nova, která by mohla vést k obnově řízení. Jestliže po celou dobu na ně nebyl brán zřetel (v podstatě s poukazem na to, že se jich nedomáhal se vším důrazem), lze mít takový postup za ten, který v konečném důsledku porušil ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy ústavně zaručené právo na obhajobu.
V těchto souvislostech Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikráte zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec představují především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak plynou z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i možnost účastníka řízení před soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval. Případné odmítnutí provést takto navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování, obzvláště za situace, kdy existuje řada dalších skutečností vedoucích k důvodnému závěru, že celé trestní řízení nebylo vedeno objektivně a zjevně nerespektovalo základní zásady spravedlivého procesu. V daném případě se tak nestalo, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím byl porušen i čl. 90 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy souhrnně právo na spravedlivý proces. Znovu a závěrem nutno důrazně poukázat na skutečnosti plynoucí ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59 (tak jak uvedeno shora), ze kterých jednoznačně plyne, že trestní řízení vedené proti MUDr. K. nerespektovalo i důsledně práva obviněného a posléze i obžalovaného MUDr. K., a to zejména právo na obhajobu obsažené i v tehdy platném zákoně č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
S poukazem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 10. 1. 1996, zrušit, stejně jako (především z důvodů procesní ekonomie) i rozhodnutí, která ve věci předcházela, a to rozsudek bývalého Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 To 015/60, ze dne 30. 4. 1960, a rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59 ze dne 19. 10. 1959.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 15. 5. 1997