Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.K., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., proti sdělení obvinění vyšetřovatelem Policie ČR, ze dne 23. 1. 1997, ČVS: OVV-869/10-FD-96, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 1997, sp. zn. Nt 2035/97,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 31. 7. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému sdělení obvinění pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona a proti rozhodnutí soudu o vzetí obviněného do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména poukazuje na to, že v jeho případě nebylo respektováno právo na obhajobu, neboť neměl možnost se prostřednictvím svého obhájce dotázat svědka na jakékoliv skutečnosti. Zároveň uvádí, že porušení zákonných práv spatřuje v tom, že sdělení obvinění bylo učiněno pouze na podkladě výslechu poškozeného jako svědka učiněného již dne 6. 4. 1996 a provedení rekognice s tímto svědkem dne 8. 6. 1996. Podle jeho názoru průběh přípravného řízení je natolik vadný, že jeho výsledky jsou v řízení před Ústavním soudem nepoužitelné, a proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4.
Při posuzování návrhu se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění jeho formálních náležitostí, které požaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Podle ustanovení § 74 tr. řádu je proti rozhodnutí o vazbě přípustná stížnost jako řádný opravný prostředek proti nepravomocnému rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel proti napadenému usnesení takový opravný prostředek podal. V daném případě je třeba konstatovat, že podaný návrh je nepřípustný, a proto byl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm.f) zákona odmítnut.
Závěrem Ústavní soud považuje za nutné podotknout, že v dané fázi trestního řízení není oprávněn zasahovat do činnosti obecného soudu a přezkoumávat zákonnost důkazních prostředků. Dále je třeba uvést, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě k ochraně jejích práv řadu prostředků k tomu, aby zásah do osobní svobody byl omezen ve svém důsledku pouze tak, jak umožňuje zákon.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 9. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj