Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu J.R., zastoupeného Mgr. M.K., na zrušení vyhlášky federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, takto:
Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Dne 25.2.1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve které se navrhovatel, s odvoláním na porušení čl. 31, čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení rozsudků Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 20 C 165/96, ze dne 27.8.1996, a Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 419/96, ze dne 21.11.1996, kterými byl zamítnut jeho návrh, aby Č. Důl Č., byly povinny platit počínaje dnem 1.6.1996 měsíčně do budoucna rentu ve výši 16.059,- Kč jako odškodnění nemoci z povolání. Současně s podáním ústavní stížnosti navrhovatel podal návrh na zrušení vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, protože podle jeho názoru jejím uplatněním dochází k návrhem tvrzenému porušování jeho základních práv a svobod, a to zejména proto, že daná vyhláška, resp. úprava práv a povinností obsažených v ní, je ve svém rozsahu nedostatečná, neboť zejména ve vztahu k objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu dle § 195 zákoníku práce neobsahuje žádné speciální ustanovení a v konečném důsledku závažným způsobem objektivní odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání porušuje.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 28.4.1997, sp. zn. IV. ÚS 69/97, bylo podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řízení o ústavní stížnosti přerušeno a návrh na zrušení vyhlášky č. 19/1991 Sb. byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.
Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. V daném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky tohoto ustanovení nejsou splněny. Jak je patrno z rozhodnutí obecných soudů, která jsou napadena ústavní stížností, obecné soudy zamítly návrh navrhovatele na odškodnění nemoci z povolání, neboť podle jejich názoru navrhovateli nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zákoníku práce nevznikl z důvodů, které ve svých rozhodnutích rozvedly (jejichž správnost bude Ústavní soud následně posuzovat v řízení o ústavní stížnosti). Samotnou vyhlášku, jejíhož zrušení se navrhovatel svým spojeným návrhem domáhá, však obecné soudy v řízení před nimi přímo neaplikovaly, nerozhodovaly totiž o nárocích plynoucích z této vyhlášky, nýbrž o nároku na náhradu škody způsobené nemocí z povolání,opírajícím se o příslušná ustanovení zákoníku práce. Podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., tedy v případě navrhovatele splněny nejsou a stěžovatele proto z tohoto důvodu nelze ve smyslu ustanovení § 64 odst. 2 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., považovat za osobu oprávněnou k podání návrhu na zrušení vyhlášky č. 19/1991 Sb., a proto byl tento jeho návrh podle § 43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 1997 JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj