I.ÚS 206/97
USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky A.P., zastoupené Mgr. J.M., o návrhu na prohlášení zákona č. 143/1947 Sb. za neplatný a bez právních účinků, případně na zrušení ustanovení § 1 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb., zrušení ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to v části věty "od 25. února 1948", takto: 1. Návrh se odmítá. 2. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění: Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 277/96, ze dne 26. 3. 1997, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v T., č. j. PÚPr 1
I. ÚS 206/97 /2231/96-Ri/UZ 1035/, ze dne 24. 5. 1996, který uvedený pozemkový úřad rozhodl podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě) tak, že navrhovatelka není vlastnicí nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených. Současně s ústavní stížností podala navrhovatelka podle § 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení právních předpisů, resp. jejich částí, jak je uvedeno v záhlaví tohoto usnesení.
Pokud se týká návrhu na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., resp. některých jeho ustanovení, odkazuje Ústavní soud v plném rozsahu na stanovisko i jeho odůvodnění, uvedené v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. PI. ÚS 43/96, ze dne 13. 5. 1997, které bylo vydáno v obdobné věci téže navrhovatelky. Ústavní soud v tomto usnesení vyslovil názor, že v daném případě nejsou splněny podmínky ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť zákon č. 143/1947 nebyl v žádném řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, přímo aplikován.
K návrhu na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to v části vyjádřené slovy "od 25. února 1948" nezbývá Ústavnímu soudu než zjistit, že o tomto návrhu rozhodlo plénum Ústavního soudu již nálezem ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. PI. ÚS 45/97, tak, že návrh byl zamítnut. Na základě ustanovení § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. považuje Ústavní soud předmětný návrh na zrušení části zákona č. 229/1991 za nepřípustný, neboť se týká věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že městský soud ve věci, č. j. 28 Ca 277/96-25, nepochybil, když usoudil, že k přechodu vlastnictví v daném případě došlo dnem účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., tj. dnem 13. 8. 1947, takže není možné ve prospěch navrhovatelky pro restituční titul použít zákon č. 229/1991 Sb., protože přechod vlastnictví nespadal do rozhodného období po 25. únoru 1948. Neshledal však ani možnost použití
2
I. ÚS 206/97 zákona č. 243/1992 Sb., a to z toho důvodu, že tento zákon se vztahuje pouze na majetek odňatý dle dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. a nikoli dle zákona č. 143/1947 Sb. K tomuto závěru se přiklonil i Ústavní soud, takže mu nezbylo, než odmítnout, a to v případě návrhu na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., resp. jeho části jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou dle § 43 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením § 64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a pokud jde o návrh na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. f) zákona o Ústavním soudu. Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné, V Brně 27. dubna 1998 prof. JUDr. Vladimír Klokočka DrSc. soudce Ústavního soudu