ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 165 / 98 USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti B.V., zastoupeného JUDr. T.S., t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění :
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst.1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, jako návrh nepřípustný.
Podle znění čl. 89 odst.1 Ústavy je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak.
Podle znění odst. 2 téhož článku Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
Ústavní soud je orgánem ústavním a nikoli článkem v hierarchii soudů obecných, a proto i z ustanovení § 58 zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, vyplývá, že vykonatelnost nálezů Ústavního soudu nastává okamžitě jejich vyhlášením resp. doručením jejich písemného vyhotovení účastníkům. Podle § 43 odst.2 zákona o 1
II. ÚS 165/98
Ústavním soudu je odvolání proti usnesení nepřípustné. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou tedy konečná. Ústavní soud není orgánem veřejné moci, tak jak to má na mysli ustanovení čl. 87 odst.1 písm.c) Ústavy, a proto proti jeho rozhodnutí nelze podat ústavní stížnost.
Jen pro úplnost dodáváme, že ze spisu sp. zn. I. ÚS 266/97 vyplynulo, že jeho soudce zpravodaj shledal zjevnou neopodstatněnost návrhu ze dvou důvodů
1. Ze soudních spisů a z vyjádření Okresního soudu v Kolíně, jakož i Krajského obchodního soudu v Praze, jež si soudce zpravodaj pro posouzení věci vyžádal, vyplývá, že se v daném případě jedná o pohledávku, kterou stěžovatel uplatnil v rámci konkurzního řízení ve smyslu čl. 20 zákona č. 238/1996 Sb., a to přihlášením své pohledávky na základě podání z 16. 2. 1997. Odtud lze dovodit i souhlas stěžovatele podrobit se režimu konkurzního řízení. Za této situace je evidentně nemožné uspokojit takto vznesené nároky jaksi přednostně mimo konkurzní řízení a před konkurzním řízením, jehož je účastníkem. V souladu s tím nemohl ani Okresní soud v Kolíně než podle § 14 odst. 1 písm. c) cit. zákona řízení ze zákona přerušit.
2. Druhým aspektem zjevné neopodstatněnosti předmětné ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatel nebyl zřejmě zkrácen ve svých právech dle § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadený zásah soudního orgánu (totiž přerušení řízení u Okresního soudu v Kolíně) nelze kvalifikovat jako bezdůvodnou nečinnost nebo neodůvodněné průtahy, neboť tento soud byl ze zákona povinen tak učinit.
Protože stěžovatel přihlásil své pohledávky do konkurzního řízení ve smyslu § 20 cit. zákona jeví se jako správné stanovisko Krajského obchodního soudu v Praze, že v tomto případě nejde o nárok na vydání věci (která mu byla v rámci restituce již vydána). Práva stěžovatele uplatnit právní cestou své pohledávky jsou však 2
II.ÚS 165/98
zachována, neboť stěžovatel se stává přednostním věřitelem ve smyslu § 68 odst. 2 zákona č. 238/1996 Sb., právě jako nositel pohledávek, vyplývajících z restitučních nároků.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 28. dubna 1998