II. ÚS 437/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti P.N. a Z.N., zastoupených advokátem JUDr. V.A., proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1997, čj. 4716/110/1996, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 1997, čj. 1818/110/1997, mimo ústní jednání,t akt o Návrh se odmítá. Odůvodnění: Navrhovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1997, čj. 4716/110/1996, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 1997, čj. 1_818/110/1997.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal splnění podmínek pro projednání ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná a že stěžovatel neodstranil vady podání, k jejichž odstranění byl soudcem zpravodajem vyzván, přičemž ve výzvě byly tyto vady výslovně označeny.
Konkrétně se jednalo o nedodržení podmínek plné moci právního zástupce stěžovatelů. V nové plné moci sice již není uvedeno, že se postupuje podle zákona č. 491/1991 Sb., nýbrž podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, avšak jinak plná moc je formulována stejně, včetně nedodržení zákazu tzv. zástupčí doložky. Závažnější je to, že v doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé pouze opravili číselné údaje (místo čl. 2 odst. 4 Ústavy uvedli § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. a místo částky 111.825.000,- Kč uvedli částku 111.825,- Kč.
Z uvedeného vyplývají důvody nepřípustnosti stížnosti. Ústavní stížnost musí podle zákona o Ústavním soudu směřovat proti pravomocnému rozhodnutí o posledním opravném procesním prostředku, který stěžovateli zákon poskytuje. V daném případě se jedná o rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. To však stěžovatelé v petitu své ústavní stížnosti nenapadají, ačkoli se jinak v odůvodnění své ústavní stížnosti s postupem Krajského
II. ÚS 437/97 soudu v Českých Budějovicích neztotožňují. Ústavní soud však stojí na stanovisku své ustálené judikatury, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, v každém případě však jejím petitem. Jestliže přes výzvu k odstranění této vady stěžovatelé setrvali na petitu své stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než tuto odmítnout pro její nepřípustnost. Ústavní stížnost s ohledem na svou subsidiaritu musí směřovat proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§ 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Rozhodnutí Ústavního soudu směřující jen proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jak by k tomu byl vázán petitem ústavní stížnosti, by v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích by zůstalo nedotčeno, což by bylo i v rozporu s principem právní jistoty.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch ,Cepl soudce Ústavního soudu
V Brně dne 3. února 1998