Ústavní soud především uvádí, že postup vrchního soudu, který se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatelů k podání předmětné správní žaloby, považuje za správný, neboť pouze kladný závěr k této otázce by vrchní soud opravňoval k tomu, aby se mohl zabývat věcí samou, totiž řešit otázku, zda při registraci změny ústavy náboženské společnosti došlo ze strany správního orgánu k nezákonnosti či nikoliv. Jenom za toho předpokladu, že správní žaloba byla podána osobou oprávněnou - tedy subjektem zkráceným na svých právech - mohl vrchní soud posuzovat legitimitu žadatelů o registraci změn ústavy. Otázkou účastenství stěžovatelů ve správním řízení, i v řízení soudním, se vrchní soud podrobně zabýval v odůvodnění napadeného usnesení. Po zvážení všech tvrzení stěžovatelů i obsáhlé argumentace vrchního soudu, uvedené také v jeho vyjádření, dospěl ústavní soud k závěru, že výklad, který vrchní soud zaujal v základní otázce, týkající se účastenství stěžovatelů a jejich postavení, jako osob neoprávněných k podání správní žaloby proti rozhodnutím o registraci změn ústavy, je výkladem, se kterým, a to s odkazem na již uvedené závěry ústavního soudu, učiněné stran ústavně zaručené náboženské svobody, je třeba se zcela ztotožnit. V případě registrace církví a náboženských společností a registrace změn údajů uvedených v § 12 a § 13 zákona č. 308/1991 Sb. jde o vztah mezi státem a náboženskou společností, a je tedy zjevné, že je to pouze církev sama jako celek, která je nositelem subjektivního práva svědčícího jí vůči státu, jíž přísluší práva, jichž se mohla registrace změn ústavy dotknout, a je vyloučeno, aby toto právo příslušelo jednotlivým členům náboženské společnosti (byt' se jednalo o jejich funkcionáře) nebo jednotlivým jejím obcím. Uvedenou zjevnost - a to považuje ústavní soud za potřebné zdůraznit - by nemohlo ovlivnit ani zjištění potvrzující správnost tvrzení stěžovatelů o tom, že žadatelé o registraci změn ústavy nebyli k tomuto úkonu legitimováni. Za tohoto stavu pak nelze v postupu a rozhodnutí vrchního soudu, který řízení o žalobě stěžovatelů zastavil s odůvodněním, že žaloba byla podána osobami neoprávněnými, spatřovat porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR ani zásah do práv stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny). Soudní ochranu, jak zdůraznil již vrchní soud, je možno poskytovat nositelům práv, jichž se mohlo napadené rozhodnutí přímo dotknout. V daném případě je však evidentní, že stěžovatelé - jednotliví členové náboženské společnosti - jimi nejsou. Žalobu proti rozhodnutí správních orgánů o registraci změn ústavy tedy měla podat právnická osoba - náboženská společnost sama - jak na to již upozornil vrchní soud ve svém rozhodnutí, v němž naznačil postup, jaký měl být v daném případě zvolen, a při jehož dodržení by se soud musel otázkou zákonnosti registrace změn ústavy meritorně zabývat. Podle názoru ústavního soudu v řízení před Vrchním soudem nebyla porušena ani práva, chráněná čl. 37 odst. 3 Listiny, když z obsahu spisu vrchního soudu nebylo zjištěno nic, co by porušení práva rovného postavení stran nasvědčovalo. Skutečnost, že při posouzení věci dospěl vrchní soud k závěru, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nemůže sama o sobě opodstatnit námitku o porušení práv na rovné postavení účastníků před soudem. Konečně pak podle názoru ústavního soudu nemohlo dojít ani k porušení čl. 16 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru bud' sám nebo společně s jinými, v soukromí nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Právo, vyjádřené v tomto ustanovení, nepochybně přísluší každému, předmětem jeho ochrany však jsou projevy náboženství nebo víry a napadené rozhodnutí soudu se těchto práv stěžovatelů, která stále trvají, nemohlo dotknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by stížností napadeným rozhodnutími Vrchního soudu v Praze došlo ke stěžovateli tvrzenému dotčení jejich ústavně zaručených základních práv, nemohl se již zabývat stížností napadenými rozhodnutími Ministerstva kultury, vydanými v předcházejícím správním řízení, a ústavní stížnost proto z uvedených důvodů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 1998 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu