ad 1) Pokud se stěžovatelé domáhají vyslovení závěru, že jejich zařazením do zvláštních škol bez dostatečného průběžného sledování, zda u nich dochází ke změně v charakteru jejich postižení nebo zda zvláštní škola přestává odpovídat stupni jejich postižení, byli vystaveni rasové segregaci a diskriminaci a že tím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody, je v tomto rozsahu ústavní stížnost částečně návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, částečně návrhem, který je zjevně neopodstatněný.
a) Stěžovatelé totiž tvrdí, že zařazením do zvláštních škol byla porušena jejich základní práva, nicméně toliko v pěti případech (viz bod 2. dále) napadají sama rozhodnutí ředitelů zvláštních škol o zařazení do zvláštních škol. Přitom Ústavní soud - jak vyplývá z výše uvedených úvah - je jako orgán kasačního typu toliko oprávněn buď zrušit napadené rozhodnutí nebo zakázat orgánu veřejné moci, aby pokračoval v porušování práva a svobody, leč pouze tehdy, jestliže porušení práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. Pokud se tedy (ti) stěžovatelé, kteří předmětná rozhodnutí ředitelů zvláštních škol nenapadli - přičemž Ústavní soud je podle své ustálené judikatury petitem ústavní stížnosti vázán a nemůže jej překračovat - domáhají vyslovení závěru, že jejich zařazením do zvláštních škol (jinými slovy: těmito rozhodnutími ředitelů zvláštních škol) byla porušena jejich základní práva a svobody, pak v tomto směru navrhují vydání rozhodnutí, k němuž Ústavní soud není příslušný.
b) Pokud se stěžovatelé domáhají vyslovení závěru, že k porušení jejich základních práv došlo tím, že nebyli dostatečně průběžně sledováni a že byli vystaveni rasové diskriminaci a segregaci, je podle názoru Ústavního soudu ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé sice svoje tvrzení dokládají celou řadou statistických údajů a odborných expertiz, leč pomíjejí to, že Ústavní soud je orgánem, který je oprávněn vydávat - v případě ústavních stížností - jen individuální právní akty a je povinen hodnotit pouze konkrétní okolnosti jednotlivých případů, nikoliv celkový společenský, kulturní nebo sociální kontext, byť argumentaci stěžovatelů nelze upřít jistou míru přesvědčivosti.
V tomto směru - na základě prostudování příslušných správních spisů - Ústavní soud konstatuje, že tvrzení stěžovatelů o tom, že nebyli dostatečně průběžně sledováni a že byli vystaveni rasové segregaci a diskriminaci, nejsou v konkrétních případech žádným způsobem doložena a stěžovatelé se o to v podstatě ani nepokoušejí. Poukazují toliko na statistické, sociální a kulturní aspekty této problematiky, které však při posuzování konkrétních případů nemohou být rozhodující. Naopak, stěžovatelé výslovně sami netvrdí, že by v jejich případě došlo k záměrné selekci nebo že by byli do zvláštních škol zařazováni podle své rasové příslušnosti. Pouze namítají, že státní orgány jsou odpovědny i za "objektivní a faktické důsledky, které nejsou následkem záměrného jednání".
Z jednotlivých správních spisů Ústavní soud zjistil, že ve všech případech byla vydána písemná rozhodnutí o zařazení dítěte do zvláštní školy s výslovným poučením, že proti těmto rozhodnutí lze podat odvolání ke školskému úřadu. Přestože všechna tato rozhodnutí byla doručena zákonným zástupcům stěžovatelů, ani v jednom případě odvolání podáno nebylo. U všech stěžovatelů bylo rozhodnutí o zařazení do zvláštní školy vydáno se souhlasem jejich zástupce v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 vyhlášky č. 127/1997 Sb., pouze u stěžovatelky H. K. tento souhlas nebyl udělen v písemné formě. Předmětným rozhodnutím předcházela vyšetření a následné posudky pedagogicko-psychologických poraden, které přeřazení do zvláštních škol ve všech případech doporučily. Navíc, u stěžovatelů D. H., S. H. a L. B. o zařazení do zvláštní školy požádali sami jejich zákonní zástupci. Zákonný zástupce J. Miky byl o možnosti přeřazení na základní školu písemně informován, rodinu navštívil rómský asistent, avšak stěžovatelovi rodiče o spolupráci se školou neprojevili žádný zájem. Stěžovatel R. S. byl dokonce na návrh ředitele zvláštní školy přeřazen zpět na základní školu, poté byl zařazen opět na zvláštní školu, nicméně ve správním spise je doložena opakovaná snaha o jeho přeřazení na základní školu. Rovněž rodiče N. P., D. B. a A. B. byli písemně upozorněni na možnost přeřazení na základní školu se žádostí o jejich písemné vyjádření. Zákonné zástupkyně Z. V. a K. R. podpisem potvrdily, že jejich dcery budou zvláštní školu navštěvovat i od 1. 9. 1999.
K námitkám, že zákonní zástupci stěžovatelů nebyli o důsledcích zařazení do zvláštní školy informováni, lze uvést, že tyto informace bylo možno obdržet zejména náležitou spoluprací s příslušnou školou. Tyto možnosti však nebyly využívány. Z příslušných správních spisů ani z uvedených vyjádření ředitelů zvláštních škol nelze dovodit, že by rodiče stěžovatelů - kteří jsou za jejich výchovu odpovědni primárně - měli zájem o opětovné přeřazení svých dětí zpět do základní školy, přestože jim to právní úprava umožňuje. Ze spisů vyplývá, že všechna rozhodnutí o zařazení stěžovatelů do zvláštních škol obdrželi jejich zákonní zástupci písemně a odvolání proti nim nepodali, přestože v nich bylo obsaženo náležité poučení; u některých stěžovatelů (D. H., S. H., L. B.) o zařazení do zvláštní školy požádali přímo jejich zákonní zástupci. O tom, že i tato námitka je neopodstatněná, svědčí též skutečnost, že - jak uvádějí sami stěžovatelé - s výjimkou zákonných zástupců M. P., J. M., N. P. a Z. V. rodiče ostatních stěžovatelů neakceptovali ani nabídku na složení zkoušek, jimiž je podmíněn přestup na základní školu, kterou obdrželi po podání ústavní stížnosti a svoje děti raději ponechali ve zvláštní škole. Jen pro úplnost lze v této souvislosti dodat, že jmenovaní stěžovatelé (s výjimkou M. P.) - jak sdělil jejich právní zástupce - u zkoušek uspěli a byli přeřazeni do základní školy.
Ústavní soud tedy - jak již předeslal - na základě zjištění, která se opírají o správní spisy (a s přihlédnutím k dalšímu spisovému materiálu), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v té části, v níž se stěžovatelé domáhají vyslovení závěru, že k porušení jejich základních práv došlo tím, že nebyli dostatečně průběžně sledováni a že byli vystaveni rasové diskriminaci a segregaci, zjevně neopodstatněná.
ad 2) V další části ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti v záhlaví citovaným pěti rozhodnutím ředitelů zvláštních škol o zařazení D. H., S. H., L. B., J. M. a R. S. do zvláštní školy.
a) U této části návrhu musel Ústavní soud v první řadě posoudit přípustnost ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V souzené věci stěžovatelé proti napadeným rozhodnutím ředitelů zvláštních škol nepodali opravný prostředek (tj. odvolání), přestože o této možnosti byli písemně poučeni. Z toho je zřejmé, že podmínka citovaného zákonného ustanovení splněna není.
Stěžovatelé se však odvolali na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud poté, co se s projednávanou věcí podrobně seznámil a zjistil, že od vydání napadených rozhodnutí do podání ústavní stížnosti jeden rok ještě neuplynul, shledal - vzhledem k závažnosti této problematiky a k jejímu obecnému dosahu - že se ústavní stížnost skutečně netýká toliko zájmu jednotlivých stěžovatelů a proto tuto její část jako nepřípustný návrh neodmítl.
b) Podle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky č. 127/1997 Sb., o speciálních školách a speciálních mateřských školách, o zařazování a přeřazení žáků do zvláštních škol rozhoduje ředitel školy, a to se souhlasem jejich zástupce. Z odstavce 4 cit. ustanovení plyne, že podklady potřebné k rozhodnutí shromáždí a zařazení dítěte do příslušného typu školy řediteli navrhne pedagogicko-psychologická poradna nebo centrum. Zvláštní školy jsou určeny pro mentálně postižené žáky (§ 2 odst. 4 cit. vyhlášky).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé tuto právní úpravu z ústavně právního pohledu nezpochybnili a nezvolili postup podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, podle něhož spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Ani sám Ústavní soud nedospěl k názoru, že by v tomto směru takový rozpor existoval (§ 78 odst. 2 cit. zákona)
Výhrady stěžovatelů proto mohly relevantně směřovat toliko proti interpretaci a aplikaci uvedených právních norem. Se zřetelem k obsahu správních spisů (a s přihlédnutím k vyjádření účastníků řízení) však nelze dovozovat, že by byly uvedené právní normy interpretovány a aplikovány protiústavním způsobem. Ve všech případech totiž příslušné rozhodnutí o zařazení do zvláštní školy vydal ředitel zvláštní školy, který k tomu byl oprávněn, ve všech případech s tímto rozhodnutím vyslovili písemně souhlas zákonní zástupci stěžovatelů a všem rozhodnutím předcházelo vyšetření stěžovatelů v pedagogicko-psychologické poradně, přičemž ve všech případech poradna přeřazení do zvláštní školy doporučila. Neodpovídá tedy skutečnosti tvrzení stěžovatelů, že D. H. a S. H. v pedagogicko-psychologické poradně nebyly testovány. V příslušných posudcích se poradny rovněž zabývaly otázkou mentálního postižení stěžovatelů a dospěly k závěru, že celková intelektová kapacita D. H. se pohybuje v lehčím pásmu mentální retardace (posudek ze dne 24. 5. 1999), u S. H. se jedná o výraznou mentální retardaci (posudek ze dne 10. 11. 1997), u L. B. byly rozumové schopnosti charakterizovány jako "už pod pásmem subnormy a lze je hodnotit jako hraničící s defektem" (posudek ze dne 12. 11. 1998), J. M. byl charakterizován lehčím stupněm mentální retardace (posudek ze dne 28. 8. 1998) a u R. S. byly zjištěny hluboce podprůměrné rozumové schopnosti až na hranici s defektem (posudek ze dne 28. 2. 1999). To znamená, že u všech pěti stěžovatelů byla splněna i další (materiální) podmínka pro jejich zařazení do zvláštní školy, tj. mentální postižení.
Jak již Ústavní soud uvedl, u stěžovatelů D. H., S. H. a L. B. požádali o zařazení do zvláštní školy sami jejich zákonní zástupci. Zákonný zástupce J. M. byl o možnosti přeřazení na základní školu písemně informován, opakovaně jej navštívil rómský asistent, avšak rodiče dítěte o spolupráci se školou neprojevili žádný zájem. Stěžovatel R. S. byl dokonce na návrh ředitele zvláštní školy přeřazen zpět do základní školy, poté byl zařazen opět do zvláštní školy, nicméně ve správním spise je doložena opakovaná snaha zvláštní školy o jeho přeřazení na základní školu.
Z těchto skutečností je tedy zřejmé, že ani interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, takže proto je ústavní stížnost v tomto směru zjevně neopodstatněná.
ad 3) Stěžovatelé se dále domáhají vydání zákazu v pokračování zásahů do práv stěžovatelů, zejména uložení povinnosti ředitelům příslušných zvláštních škol pravidelně a průběžně sledovat, zda nastává v průběhu docházky stěžovatelů změna v charakteru jejich postižení, a v případě "splnění podmínek" požadují neprodleně podat návrh na jejich přeřazení do základní školy a uložit Školskému úřadu Ostrava a Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR povinnost vypracovat reformní vzdělávací plán na odstranění rasové segregace a rasové diskriminace na zvláštních školách v Ostravě.
V tomto směru Ústavní soud poukazuje na to, že - jako každý státní orgán - může činit pouze to, co zákon výslovně dovoluje (čl. 2 odst. 2 Listiny). Jak je však již uvedeno výše, Ústavní soud představuje orgán kasačního typu, který je oprávněn toliko rušit napadená rozhodnutí nebo - jde-li o jiný zásah než je rozhodnutí - zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením (§ 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Je tedy zřejmé, že Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší (s uvedenou výjimkou) zavazovat orgány veřejné moci ke konkrétní pozitivní činnosti. Přestože se tedy stěžovatelé tuto část petitu ústavní stížnosti pokusili zformulovat jako vydání zákazu v pokračování zásahů do jejich práv, nelze přehlédnout, že pod tento navržený zákaz zahrnuli takové konkrétní aktivity - k nimž uvedené orgány veřejné moci chtějí rozhodnutím Ústavního soudu zavázat - jejichž uložení účastníku řízení Ústavnímu soudu nepřísluší. Je totiž zřejmé, že návrhy stěžovatelů, uvedené pod bodem 3 (srov. str. 17 a 22), se svým obsahem zcela vymykají smyslu ust. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, který pravomoc Ústavního soudu u stížností proti tzv. jiným zásahům (než je rozhodnutí) zakládá. Pro úplnost lze dodat, že vázat ve výroku soudního rozhodnutí uložení povinnosti ("podat návrh na přeřazení do základní školy") na "splnění podmínek" (dokonce blíže nespecifikovaných) by bylo zřejmě nemožné i proto, že takový výrok by byl stěží vykonatelný.
Tato část ústavní stížnosti je proto návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
ad 4) Konečně ze stejného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout tu část ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelé domáhají obnovení stavu před porušením práva, zejména toho, aby účastníci řízení stěžovatelům poskytli nebo alespoň nabídli možnost kompenzačního vzdělání, na jehož základě by mohl být odstraněn deficit ve vzdělání způsobený porušením práv, a uložení povinnosti Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, aby v denících Dnes, Lidové noviny a Právo formou placené inzerce uveřejnil text znění: "Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR se tímto hluboce omlouvá za vystavení romské populace rasové segregaci a rasové diskriminaci ve vzdělání na území města Ostravy." Pokud jde o první část tohoto návrhu, týkajícího se kompenzačního vzdělání, lze dodat, že se zjevně jedná o návrh obecný, nekonkrétní, který by měl být směřován vůči jiným státním orgánům než vůči Ústavnímu soudu.
I tato část ústavní stížnosti je tedy návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud nicméně předpokládá, že příslušné správní orgány České republiky se budou návrhy stěžovatelů intenzivně a účinně zabývat. To se týká zvláště návrhů sub 1, 3, 4 tohoto usnesení (srov. str. 17).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 1999
JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu Ústavního soudu