Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti D., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1998, č. j. 22 Ca 182/98-35, t a k t o :
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Návrhem ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 19. 3. 1999, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1998, č. j. 22 Ca 182/98-35, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č. j. FŘ-1538/130/1998, o odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Přerově ze dne 28. 5. 1997, č. j. : 52406/97/39311/1260, které bylo tímto odvolacím orgánem rovněž zamítnuto.
Finančním úřadem v Přerově byla stěžovateli doměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období r. 1995 ve výši 1.850.330,- Kč. Tato daň byla stěžovateli doměřena, protože nebyla prokázána existence konkrétního plnění ze zprostředkovatelské smlouvy, kterou stěžovatel dne 15. 1. 1995 uzavřel se zprostředkovatelem P. O., spol. s r. o., se sídlem v Hodoníně. Stěžovatel správci daně vytýká, že při vyměřování daňové povinnosti dodatečným daňovým výměrem porušil řadu ustanovení zákona č. 337/1992 Sb.
Při prováděné kontrole předložil stěžovatel, jak uvádí ve svém návrhu, správci daně platnou zprostředkovatelskou smlouvu a účetní dokumentaci, ve které jsou zaevidovány faktury i platby související se zprostředkovatelskou smlouvou. Veškerá tato jednání ze smlouvy probíhala formou ústních jednání, takže o tomto plnění nemohly žádné písemné dokumenty existovat. Pro tato svá tvrzení nabízí stěžovatel jako důkaz m. j. i výslechy svědků.
Pokud se oba vedlejší účastníci dovolávají svého práva na vadné hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., potom jim stěžovatel vytýká, že bylo toto hodnocení prováděno na důkazech vytržených z kontextu, jednostranně na úkor jednoho a ve prospěch druhého účastníka.
Proto porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že nebyla dodržena ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K podané stížnosti si vyžádal Ústavní soud vyjádření Krajského soudu v Ostravě. Předsedkyně senátu 22 Ca poukazuje na skutečnost, že stěžovatel se v podstatě svou stížností domáhá přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Ostravě Ústavním soudem jako soudem vyšší instance. Odkazuje proto na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle kterého není Ústavní soud nadřízený obecným soudům, za předpokladu, že v jejich činnosti nedojde k porušení ústavnosti. K tomu v daném případě nedošlo a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 182/98, po jehož prostudování dospěl k závěru, že nedošlo k žádnému porušení základního práva a svobody stěžovatele, zaručených mu Listinou a Ústavou
Lze přisvědčit Krajskému soudu v Ostravě, že podaný návrh Ústavnímu soudu má charakter odvolání k další soudní a nadřízené instituci.
Všechny skutečnosti, které stěžovatel namítá, byly již projednány a vysvětleny jak ve správním řízení, tak i v přezkumném řízení krajského soudu.
V tomto řízení nedošlo k porušení základních zásad daňového řízení, uvedených v § 2 zákona č. 337/1992 Sb. Zvláště nutno poukázat na ustanovení odst. 7 cit. paragrafu, kdy při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
Podle ustanovení § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. je pro uznání výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zapotřebí jejich prokázání ze strany poplatníka. Jsou to tedy náklady, které věcně vznikly, a to nejen jako náklad formálně deklarovaný smlouvou, fakturou nebo jiným dokladem či písemností.
Je rovněž na daňovém subjektu, aby podle ustanovení § 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb. prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo pokud byl k tomu správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Stěžovatel tuto důkazní povinnost neunesl, což v žádném případě nemůže znamenat porušení jeho základních práv, zvláště když mu k tomu byla správními orgány i příslušným soudem poskytnuta možnost.
Ústavní soud byl proto nucen podaný návrh ústavní stížnosti bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS V Brně dne 8. června 1999