Zákon o půdě jako základní předpoklad restituce zemědělského majetku stanoví to, že tento majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Orgány veřejné moci proto při rozhodování o právech stěžovatelky nevybočily z ústavního rámce daného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Tato situace by mohla nastat v případě, že by pro zemědělský majetek platilo ustanovení, které do zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích vložil zákon č. 116/1994 Sb. a které stanoví, že "oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona." Zde Ústavní soud připomíná, že ústavností tohoto předpisu se již zabýval v usnesení Pl. 16/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2, usn. č. 14) a dále ve vztahu k čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. v zamítavém nálezu č. 281/1998 Sb. Tento zákon však nelze na zemědělské restituce obecně použít (§ 1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Krom toho se speciálně vztahuje pouze na osoby, které sice v době převzetí nezemědělského majetku státem tento nevlastnily, nýbrž na něj měly neuspokojený restituční nárok. Navíc se muselo jednat o případ rasové, nikoli však pouze politické nebo národní perzekuce. Ve všech ostatních případech však restituční zákony považují za základní předpoklad restituce to, že se jednalo o intabulované vlastnictví (mimo § 4a odst. 3 zákona o půdě), nikoli pouze o blíže specifikovaný a kvalifikovaný nárok na restituci, který nebyl z určitých zákonem kvalifikovaných důvodů uspokojen. Z hlediska zákona o půdě tak proto možno pouze zmírňovat křivdy v případech v něm uvedených, nikoli pochybení právního předchůdce stěžovatelky při uplatňování jeho nároků po roce 1945. Obdobně nelze na daný případ použít § 6 odst. 2 zákona o půdě, neboť otci stěžovatelky podle zvláštního předpisu nevznikl nárok na vynětí zemědělského majetku z konfiskace, neboť se jedná o osoby spadající pod právní režim předpisů s územní působností výhradně pro Slovenskou republiku a s účinností po 25. 2. 1948. Výkladem této problematiky (s ohledem na nenormativní povahu poznámek pod čarou) se však Ústavní soud nemusel zabývat, neboť i při jiném výkladu tohoto ustanovení by nebyla splněna základní podmínka jeho aplikace, totiž že majetek byl konfiskován oprávněné osobě, nikoli někomu jinému, byť na něj vznikl restituční nárok. Současně Ústavní soud považuje za nutné znovu připomenout, že rozhodoval pouze o ústavnosti rozhodování orgánů veřejné moci o nárocích stěžovatelky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nikoli však podle zákona ČNR č. 243/1991 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Z výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky shledána zjevně neopodstatněnou a jako taková odmítnuta. Zjevná neopodstatněnost přitom spočívala v tom, že: - stěžovatelka se domáhala ochrany vlastnických práv, ve skutečnosti šlo však o pouhý restituční nárok podle zákona č. 128/1945 Sb., který nebyl ve stanovené lhůtě uplatněn předepsaným způsobem. Taková situace nezakládá podle zákona o půdě samostatný restituční nárok a proto v této části svého rozhodnutí Krajský soud nemohl zasáhnout do základních práv stěžovatelky z hlediska ústavních pravidel řízení ve věcech správního soudnictví podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jsa krom toho vázán opravným prostředkem, a tudíž pouze těmi námitkami proti rozhodnutí Pozemkového úřadu, které stěžovatelka skutečně uplatnila, a nikoli těmi, které pominula; - stejně tak Ústavní soud připomíná stanovisko své ustálené judikatury, že čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny se restituenti jako nevlastníci (vlastnictví dosud nebylo konstituováno) nemohou účinně dovolat; - výtka diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny nebyla stěžovatelkou nijak zdůvodněna. Pro úplnost se proto poznamenává, že zákon o půdě mezi osobami, kterým vznikl nárok na restituci zemědělského majetku podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb., žádné rozdíly nečiní, protože jim žádná oprávnění nepřiznává. Odstranění případných rozdílů mezi takovými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. a podle zákona o půdě by nemohlo mít pro stěžovatelku žádný vliv, neboť v případě jejího otce se nejednalo o případ rasové perzekuce. Ani v opačném případě by Ústavní soud neměl v rámci své kompetence možnost, jak vyrovnat tento rozdíl, když není založen pozitivní právní úpravou a jeho řešení je možné pouze zásahem pozitivního zákonodárce. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 9. 1999 JUDr. Vojtěch Cepl předseda senátu Ústavního soudu ČR Za správnost vyhotovení: