Tato situace by mohla nastat v případě, že by pro zemědělský majetek platilo ustanovení, které do zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích vložil zákon č. 116/1994 Sb. a které stanoví, že "oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot N., M., zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona". Zde Ústavní soud připomíná, že ústavností tohoto předpisu se již zabýval v usnesení Pl. 16/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2, usnesení č. 14) a dále ve vztahu k čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. v zamítavém nálezu č. 281/1998 Sb. Tento zákon však nelze na jiné formy restituce včetně zemědělských obecně použít (§ 1 odst. 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), neboť otázka restituce půdy a jiného zemědělského majetku je předmětem zvláštní právní úpravy v zákoně o půdě. Obdobně nelze na daný případ použít § 6 odst. 2 zákona o půdě, neboť v projednávané věci podle zvláštního předpisu nevznikl nárok na vynětí zemědělského majetku z konfiskace, neboť se jedná o osoby spadající pod právní režim předpisů s územní působností výhradně pro Slovenskou republiku a s účinností po 25. 2. 1948. Pro úplnost se poznamenává, že zákon o půdě nečiní žádné rozdíly mezi osobami, kterým vznikl nárok na restituci zemědělského majetku podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb., protože jim žádná oprávnění nepřiznává. Odstranění případných rozdílů mezi zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., a zákonem o půdě, je mimo dosah ústavně stanovených kompetencí Ústavního soudu. Ten nemá v rámci své kompetence možnost, jak vyrovnat tento rozdíl, když není založen pozitivní právní úpravou a jeho řešení je možné pouze zásahem pozitivního zákonodárce. Jiná situace by byla v případě, kdyby každý z obou restitučních zákonů jinak vymezoval okruh oprávněných osob z hlediska výčtu podmínek, kdy na restituci není nárok. V takovém případě by mohl Ústavní soud zrušením neodůvodněně rozdílných podmínek pro restituci zjednat nápravu, jak to učinil v případě nálezu č. 29/1996 Sb., kterým zrušil podmínku trvalého pobytu pro restituci půdy a jiného zemědělského majetku, když tato podmínka nebyla stanovena v obdobném zákoně č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. V daném případě však tuto možnost nemá, neboť v této oblasti nyní platí obdobný stav jako v případě rozdílů mezi konfiskačními dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Pouze druhý dekret přihlížel k okolnosti, zda šlo o majetek pozbytý pod tlakem okupace a v důsledku rasové perzekuce (§ 2 odst. 3). Restituce v ČR jsou založeny na koncepci odstranění některých, nikoli všech křivd, přičemž si je zákonodárce vědom, že některé křivdy již nikdy nejde odstranit, nýbrž pouze zmírnit. Je proto věcí zákonodárného orgánu, aby svou vlastní právotvornou činností založil nárok na restituci zemědělského majetku v těch případech, kdy by se oprávněnou osobou stala též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené pro bývalé vlastníky zemědělského majetku a která v den jeho přechodu na stát způsobem uvedeným v § 6 zákona o půdě měla na tento zemědělský majetek nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot N., M., zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Jinak řečeno, jediným řešením by bylo založení takového nároku na restituci pozitivní úpravou a současně stanovením nových lhůt, ve kterých osoby splňující podmínky obdobné těm, které stanoví zákon č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., budou moci své takto konstituované nároky uplatnit. Dosud však takové nároky neexistují a proto nezbylo než rozhodnutí Krajského soudu v Praze ponechat, protože ani nové projednání věci (s plným zachováním pravidel pro přezkum zákonnosti) nemohlo přinést jiný výsledek. Právní předchůdci stěžovatele totiž měli prokazatelně pouze nárok na restituci předmětných nemovitostí, nebyly však jejich knihovními vlastníky. Proto ke konfiskaci těchto nemovitostí nemohlo dojít ve smyslu tehdejší judikatury z právních předchůdců stěžovatele, nýbrž z toho, kdo byl jako knihovní vlastník zapsán. Proto stěžovatel nesplňuje podmínku § 4 odst. 2 zákona o půdě a jeho žádosti nebylo možno vyhovět. Jakkoli široký výklad § 4a odst. 3 písm. a) zákona o půdě nemůže uvedený nedostatek právní úpravy napravit. Toto ustanovení stanoví, že na základě žádosti domnělé oprávněné osoby pozemkový úřad svým rozhodnutím může uznat nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku této osobě, jestliže domnělá oprávněná osoba předloží rozhodnutí o dědictví nebo smlouvu, kterou dokládá vlastnická práva, doklad o smlouvě nebo doklad o jiném právním úkonu o nabytí vlastnictví touto osobou nebo jejím právním předchůdcem, nedošlo-li k právně účinnému převodu jen pro nedostatek zápisu do pozemkové knihy nebo evidence nemovitostí. V daném případě však nešlo o nedostatek zápisu do pozemkové knihy, nýbrž o nedostatek rozhodnutí, na jehož základě by bylo možno zápis do pozemkové knihy provést. Z výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele shledána zjevně neopodstatněnou a jako taková odmítnuta. Neopodstatněnost přitom spočívala v tom, že:
- stěžovatel se domáhal ochrany vlastnických práv své právní předchůdkyně, ve skutečnosti šlo však o pouhý restituční nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1945 Sb. Taková situace nezakládá podle zákona o půdě samostatný restituční nárok a proto v této části svého rozhodnutí Krajský soud v Praze nemohl zasáhnout do základních práv stěžovatele z hlediska ústavních pravidel řízení ve věcech správního soudnictví podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť nemohl poskytnout ochranu právu, které pozitivní právo nezná;
- stejně tak Ústavní soud připomíná stanovisko své ustálené judikatury, že čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny se oprávněné osoby jako nevlastníci (vlastnictví dosud nebylo konstituováno) nemohou účinně dovolat.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 11. 1999 JUDr. Vojtěch Cepl předseda senátu Ústavního soudu Za správnost vyhotovení: