III. ÚS 292/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, mimo ústní jednání dne 17. 11. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti skutečnosti, že jako pravomocně odsouzený pachatel trestného činu ve smyslu § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. f) tr. zák. nemůže být z trestu propuštěn dříve než za podmínek stanovených zákonem. Tvrdí, že ačkoli z uloženého trestu v trvání 22 let odpykal v současné době toliko 8 let, "stupeň jeho nápravy je již takový, že další výkon tohoto trestu není k jeho nápravě zapotřebí" a dovozuje, že za této situace pokračováním ve výkonu pravomocně uloženého trestu odnětí svobody je jeho osobní svoboda protiústavně omezována; domáhá se proto toho, aby Ústavní soud svým nálezem stěžovatele "podmíněně propustil z výkonu trestu uloženého mu pravomocnými rozsudky obecných soudů (Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze)". Z takto odůvodněné ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel ve své podstatě brojí proti zákonem stanoveným podmínkám co do podmíněného propuštění z výkonu pravomocně uloženého trestu odnětí svobody; nesměřuje tedy jeho ústavní stížnost proti rozhodnutí, ale proti způsobu, jakým institut podmíněného propuštění je v současné době zákonem upraven. Ústavní stížnost lze podat tehdy, jestliže stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci v řízení, jehož byl účastníkem, (nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci) bylo porušeno jeho základní ústavně zaručené právo nebo svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], a to za předpokladu, že stěžovatel v řádném řízení před obecnými soudy vyčerpal všechny procesní prostředky (§ 75 odst. 1 a contr.). Brojí-li tedy stěžovatel proti zákonné úpravě institutu trestního zákona, je zřejmé, že svoji ústavní stížnost zaměřuje do otázek, o nichž mimo jiné není senát Ústavního soudu oprávněn rozhodovat; byla proto ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona] a v důsledku toho bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno, s tím, že ve zbytku odkazuje se stěžovatel na poučení, jehož se mu v téže věci dostalo sdělením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 1999 (III. ÚS 129/99).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. listopadu 1999