III. ÚS 449/99
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 9. prosince 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Z. V., zastoupené JUDr. J. V., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 1999, č. j. 28 Ca 183/98-31, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelka podala dne 11. září 1999 ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Ca 183/98-31. Uvedla, že označený soud, který potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice, okresního pozemkového úřadu ze dne 27. března 1998, č. j. OPÚ/R-270/98/332/93, podle jejího přesvědčení zasáhl do práva, zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když jí nebyl přiznán nárok na vydání nemovitostí. Poukázala na okolnosti, za nichž manželé V., jako její právní předchůdci, nemovitosti kupovali a na situaci, za které nedošlo k zápisu jejich vlastnictví do pozemkové knihy. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 183/98 zásah do práv stěžovatelky shledán nebyl. Jak vyplývá z rozsudku ze dne 21. května 1999 a jeho přiléhavého a vyčerpávajícího odůvodnění navrhovatelka neprokázala vlastnictví k nemovitostem svých právních předchůdců v rozhodné době, tj. vlastnictví k nemovitostem, k nimž uplatnila tvrzený restituční nárok s poukazem na zák. č. 229/1991 Sb. Soud se také vypořádal s námitkou, vztahující se ke splnění podmínek nezbytných k převodu nemovitostí v době účinnosti zákona č. 60/1951 Sb. a je třeba uvést, že restituční zákon neobsahuje ustanovení, umožňující zkoumat a hodnotit tyto podmínky, které v rozhodné době pro platnost smlouvy o převodu nemovitostí, a tedy pro nabytí vlastnictví k nim, bylo nutno splnit. S ohledem na uvedená zjištění byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 1999