ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.M., zastoupené JUDr. Z.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 Co 259/97, ze dne 2. února 1998, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 14 C 121/92, ze dne 25. února 1997, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění :
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností, dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), domáhá zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu Praze. V odůvodnění stížnosti stěžovatelka uvádí, že odvolací soud nepřipustil ve svém potvrzujícím rozsudku dovolání dle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ačkoliv se takového výroku před vyhlášením rozsudku domáhala. Dále stěžovatelka uvádí, že dovolání ve věci podala, avšak vzhledem k tomu, že není zřejmé, zda dovolání bude Nejvyšším soudem připuštěno, podává z opatrnosti též ústavní stížnost. Přitom tvrdí, že takový postup je v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 zákona - a contrario. Ústavní soud konstatuje, že nelze odhlédnout od novely o.s.ř., která nabyla účinnosti od 1. ledna 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení § 239 odst. 2 zakládající podmíněně přípustné dovolání. Proto se Ústavní soud již např. v usnesení I. ÚS 171/96 ze dne 11. září 1996 vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají navrhovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i usnesení IV. ÚS 93/98 publikované pod č. 36, sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Podle tohoto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat. Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud ČR, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelky, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Z výše uvedených důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října ?????? JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj