I. ÚS 70/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. I. I., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 531/98, ze dne 8. 11. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 3. 2. 2000, domáhal přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 531/98, ze dne 8. 11. 1999, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 4 C 129/97, ze dne 27. 4. 1998, ve výroku ve věci samé. Jednalo se o uložení povinnosti stěžovateli zaplatit žalobci Z. I., společnost s ručením omezeným, částku 33 287,80 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 11. 1995 do zaplacení. Tuto povinnost soud uložil stěžovateli z titulu uzavřené kupní smlouvy mezi ním a žalobcem, jejímž předmětem byla sada nádobí zn. Z. D-120-Universal.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem soudu bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou její přípustnosti.
Jak vyplývá z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Jak však vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, je proti takovému rozsudku odvolacího soudu přípustné dovolání. V daném případě nepřichází v úvahu omezení podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení, neboť se nejedná o věc, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. Je tedy nepochybné, že právě dovolání je v tomto případě tím posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, který má na mysli již citované ustanovení zákona o Ústavním soudu.
Protože stěžovatel nerespektoval § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a nepodal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, čímž nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv, nezbylo Ústavnímu soudu nic jiného, než návrh jako nepřípustný s odvoláním na § 43 odst. 1 písm. e) výše cit. zákona odmítnout. Vzhledem k odmítnutí návrhu nebylo třeba stěžovatele upozorňovat na vady plné moci (tzv. substituční doložka), udělené právnímu zástupci pro zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. března 2000