Nález Ústavního soudu
(II. senátu) ze dne 26. dubna 2000 sp. zn. II. ÚS 449/98 ve věci ústavní stížnosti R K, s. r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 25.6.1998 sp. zn. 10 Cmo 287/98, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 15.1.1998 sp. zn. 20 Ro 3247/97 o zastavení řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zaplacení dlužné částky.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.6.1998 č. j. 10 Cmo287/98 - 18 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne15.1.1998 č. j. 20 Ro 3247/97 - 12 se zrušují.
Odůvodnění Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.6.1998 č. j. 10 Cmo 287/98 - 18, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.1.1998 č. j. 20 Ro 3247/97 - 12. Z vyžádaného soudního spisu a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatelka se domáhala na T.I.R. T-D-K zaplacení dlužné částky. Krajský soud usnesením ze dne 15.1.1998 č. j. 20 Ro 3247/97 - 12 řízení zastavil, neboť podle jeho názoru stěžovatelka neodstranila nedostatky návrhu na zahájení řízení a přesně neoznačila odpůrce. V odvolání stěžovatelka namítla, že označení odpůrce - v řízení před Ústavním soudem vedlejšího účastníka - odpovídá zcela zápisu v obchodním rejstříku. Odvolací soud však svým usnesením usnesení krajského soudu potvrdil.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost. Vytýká oběma soudům, že místo, aby dostály své povinnosti a podaly podnět rejstříkovému soudu podle § 32 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.") k opravě nepřesných údajů, a teprve poté vyzvaly stěžovatelku k opravě označení odpůrce, postupovaly jinak, a tím jí znemožnily domáhat se svých práv soudní cestou. Stěžovatelce nepřísluší posuzovat správnost zápisů v obchodním rejstříku, i když si byla vědoma zřejmých nesprávností. Nebylo proto namístě, aby se soud omezil na konstatování, že označení žalovaného není v souladu s § 79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a § 9 odst. 2 obch. zák., nýbrž měl postupovat podle § 32 obch. zák. a vzít v úvahu i § 27 odst. 2 obch. zák. poskytující ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, vyjadřuje pak princip "materiální publicity", vyplývajícím z § 200c o. s. ř., se vztahuje nejen na účastníky řízení, ale i na rozhodující soudní orgán. Ačkoli stěžovatelka upozorňoval na nález Ústavního soudu IV. ÚS 285/96 potvrzující její stanovisko, soudy takto nepostupovaly a zasáhly do jejího práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko účastníka řízení, za kterého JUDr. M. D. uvedla, že bylo povinností stěžovatelky vadu odstranit, když jí k tomu byla dána výzvou příležitost. Jinak uznala, že s ohledem na výše uvedený nález lze postup odvolacího soudu zpochybnit, když upozornění podle § 32 obch. zák. dal krajskému soudu obchodní rejstřík až přípisem ze dne 25.6.1998. Vedlejší účastník se nevyjádřil.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná. Stěžovatelka jednala podle pravidel, která jsou obsažena v § 9 odst. 1, § 27 odst. 2 a § 32 obch. zák. Ústavní soud zde poukazuje na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 285/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 12), podle kterého § 27 odst. 2 obch. zák. poskytující ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, vyjadřuje princip "materiální publicity", resp. veřejné důvěry (víry), jenž společně s principem "formální publicity", vyplývajícím z § 200c o. s. ř., se vztahuje nejen na účastníky řízení, ale i na rozhodující soudní orgán. Jestliže tedy stěžovatelka v projednávané věci ve svém návrhu uvedla jméno povinného tak, jak bylo uvedeno ve výpisu z obchodního rejstříku, a toto jméno již není v souladu s § 9 odst. 1 obch. zák., měly obecné soudy dostát své povinnosti zakotvené v § 32 obch. zák., tedy upozornit rejstříkový soud na neshodu mezi skutečným právním stavem a stavem zápisu v obchodním rejstříku, a teprve poté vyzvat stěžovatelku k odstranění vad návrhu podle § 43 odst. 1 o. s. ř.
Protože obecné soudy takto nepostupovaly, odepřely tím stěžovatelce právo na soudní ochranu zakotvené v čl.36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Protože stejnou vadou trpí obě usnesení, bylo z důvodu procesní ekonomice rozhodnuto o zrušení obou usnesení.