Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci stěžovatelů 1) J. B., 2) J. B., oba zastoupeni JUDr. R. J., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 1998, čj. 23 Co 569/97-59, a o návrhu na zrušení ustanovení § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy "rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona", takto:
I. Ústavní stížnost se o d m í t á .
II. Návrh na zrušení ustanovení § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy "rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona" se o d m í t á .
O d ů v o d n ě ní :
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jejich žaloba ohledně vzniku věcného břemene v podobě práva průchodu a průjezdu po parcele č. 353/3 vydržením. V odůvodnění své ústavní stížnosti uvedli, že jejich chata byla od doby jejího zřízení, tedy od konce čtyřicátých let přístupná jedině po louce, nacházející se na parcele č. 353/3, a to po trase vytýčené na geometrickém plánu ing. K. V. a svědecky potvrzené M. Z. a F. S., navíc sama trasa dle stěžovatelů odpovídá všem logickým zásadám, protože vede v dostatečné vzdálenosti od řeky a tůně na jedné straně a od lesa na druhé straně tak, aby byla chráněna před vlivy zvýšené vodní hladiny i před vlivy eroze a sesuvu půdy z lesa. Dále zdůraznili, že z provedeného dokazování vyplynulo, že chata není jinak přístupná a že právo průchodu a průjezdu bylo fakticky vykonáváno s vědomím a souhlasem vlastníků, takže již právní předchůdci stěžovatelů tato práva vydrželi, a to za účinnosti občanského zákoníku z r. 1950.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 3 C 7/97, Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatelů, aby žalovaní byli uznáni povinnými trpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, spočívajícího v právu průchodu a průjezdu po parcele č. 353/3 louka, opírající se o faktický výkon práva, byla rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 16. 10. 1997, čj. 3 C 7/97-38, který byl potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové zamítnuta, s odůvodněním, že nebylo prokázáno vydržení věcného břemene průchodu a průjezdu po parcele č. 353/3 v kat. území N., a to ani právními předchůdci stěžovatelů. Pokud by totiž využívat cesty započali právní předchůdci již v roce 1948, nemohli právo věcného břemene vydržet, neboť dle obecného zákoníku občanského z r. 1811 bylo k vydržení třeba třicetileté lhůty, z níž uplynuly do účinnosti nové právní úpravy pouze tři roky. Pokud jde o následující období, krajský soud konstatoval, že jak dle zák. č. 141/1950 Sb. (tzv. střední občanský zákoník), tak zák. č. 131/1982 Sb. i zák. č. 509/1991 Sb., kterými byl novelizován současný občanský zákoník, váží vydržení na podmínku, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, přičemž mezi tyto okolnosti patří i podmínka titulu (právního důvodu držby), který však stěžovatelé ani netvrdili, natož dokázali, pokud svůj nárok odvozovali pouze od faktického výkonu práva, který sám o sobě nemůže založit oprávněnou domněnku, že právo je drženo v dobré víře. Obdobné stanovisko zaujal i Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 11. 7. 1994, sp. zn. 3 Cdo 151/92. Uvedeným závěrům krajského soudu lze tedy stěží něco vytknout, zejména jestliže po celou dobu řízení byla oprávněnost držby stěžovateli založena jen na faktickém výkonu práva a proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunovalo věc do ústavně právní roviny, jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o porušení základních práv a svobod jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatelů dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Rovněž tak nezbylo než odmítnout návrh na zrušení ustanovení § 151o platného občanského zákoníku ve slovech "rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona" a to jednak proto, že tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, což jinými slovy znamená, že podmínkou jeho přijetí je neodmítnutí ústavní stížnosti a dále proto, že byl podán osobou zjevně neoprávněnou, a to vzhledem k tomu, že napadená část ustanovení § 151o nebyla v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, tak jak předpokládá ustanovení § 74 zák. č. 182/1993 Sb. aplikována [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu