III. ÚS 152/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999, sp. zn. 17 Co 553/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. dubna 1999, sp. zn. 8 C 448/95, mimo ústní jednání dne 25. 10. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999 (17 Co 553/99-111) a spolu s ním také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. dubna 1999 (8 C 448/95-89) a navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí označených soudů, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.
Bez ohledu na podanou ústavní stížnost stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze (viz vpředu) podal dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, oba rozsudky obecných soudů nižšího stupně rozsudkem ze dne 5. září 2000 zrušil a stěžovatelčinu věc vrátil obecnému soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Za situace, jak shora je shrnuta, je zřejmé, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně již právně neexistují a jako taková nemohou být předmětem ústavního přezkumu Ústavním soudem; ústavní stížnost směřující proti neexistujícím rozhodnutím posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 per analog zákona) a jako o takové o ní rozhodl odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. října 2000