III. ÚS 336/2000
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2000, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatele P., zastoupeného JUDr. P.K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2000, sp. zn. 22 Co 555/99, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. května 1999, sp. zn. 14 C 1872/98, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2000, sp. zn. 22 Co 555/99, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. května 1999, sp. zn. 14 C 1872/98. Uvedl, že soud I. stupně zastavil řízení, v němž se domáhal určení vlastnictví, odvolací soud pak toto rozhodnutí potvrdil, přičemž oba soudy konstatovaly, že nemá právní subjektivitu a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení. Poukázal na svou obchodní činnost v ČR, zahájenou před účinností obchodního zákoníku, a na své přesvědčení, že je právnickou osobou, byť nepředložil zakládací listinu a v obchodním rejstříku není zapsán. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 14 C 1872/98 a rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení před soudem I. stupně, nebyl zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán. Soudy obou stupňů zhodnotily postavení stěžovatele na základě provedených důkazů a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 1998, č. j. 23 Cdo 500/98-192, když jmenovaný soud se ve věci přezkoumání rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně (sp. zn. 9 C 317/92) postavením stěžovatele zabýval a spolehlivě zjistil, že stěžovatel není právním subjektem a tedy ani způsobilým být účastníkem řízení. Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2000