III. ÚS 44/2000
Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.B., zastoupené JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, sp. zn. 39 Co 550/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. února 1999, sp. zn. 4 C 2/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999 (39 Co 550/99-35) a spolu s ním též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. února 1999 (4 C 2/98-15), v obsáhle rozvedených námitkách dovozovala nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí a s odkazem na ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a s odkazem též na čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obou obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo soustavu obecných soudů zásadně nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, leč by pro takový přezkum a z něj plynoucí případnou ingerenci do jurisdikce obecných soudů byly splněny zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994); jestliže tedy, v podstatě formou opakované polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, stěžovatelka byť rozsáhlými námitkami napadá nesprávnou interpretaci v úvahu přicházejících zákonných ustanovení a z ní posléze odvozuje věcnou nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je zcela zřejmé, že přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, aniž by se však procesně přípustným způsobem pokoušela o její změnu.
Pod těmito základními aspekty ústavního soudnictví (ochrany ústavnosti - čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) skutečnost, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neuspěla se svým nárokem vůči státu na zaplacení částky 24.200,- Kč z titulu nevyplacených úroků z dluhopisů vydaných v intencích zákona (č. 119/1990 Sb.), je zcela nerozhodná, zejména dospěly-li obecné soudy ke svým závěrům procesně bezchybným způsobem (opak stěžovatelka ani netvrdí), a jestliže také svá rozhodnutí způsobem zákonem přikázaným odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); právní názor stěžovatelky, odlišný od právního názoru obecných soudů obou stupňů, sám o sobě protiústavnost posuzovaných rozhodnutí přirozeně založit nemůže.
Z obdobných důvodů neobstojí ostatně nikterak zdůvodněné tvrzení stěžovatelky o porušení již dříve zmíněných ústavně zaručených (příp. ze závazné mezinárodní smlouvy o lidských právech plynoucích) práv, a proto - především ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno - byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána právě touto konstantní judikaturou Ústavního soudu.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatelku k odstranění formální vady jejího návrhu (§ 34 odst. 1 al. 2 před středníkem zákona) a vad ve vykázané plné moci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. března 2000