Již v řízení před obecnými soudy bylo jako nesporné zjištěno, že až do doby dekretem presidenta republiky (D. č. 95/1945 Sb.) nařízené depozice byly všechny akcie a. s. Cíl v úplném počtu 3.500 kusů v rukou Československé sociální demokracie, která je také jako jejich vlastník v tomto počtu (úplné sadě) podle zmíněného dekretu složila do nucené úschovy; toto zjištění ani v řízení o ústavní stížnosti nedoznalo změn, a protože šlo o důsledek jednání přikázaného a pod sankcí vynuceného státem, je zřejmé, že odpovědnost za ztrátu 3 ks akcií, kterou se nepodařilo objasnit ani v řízení před Ústavním soudem, nestíhá deponenta, a že k této ztrátě došlo mimo jakýkoli jeho vliv; proto také za zmíněnou ztrátu nese odpovědnost depozitář, ať by jím byl peněžní ústav, či později, došlo-li ke ztrátě mimo jeho dosah, stát; odkazy obecných soudů na to, že ČSSD se při opětném ustavení statutárních orgánů a. s. Cíl akciemi nevykázala, resp. že nemá k dispozici plnou sadu vydaných akcií, proto za daných okolností nejsou namístě.
S přihlédnutím k tomu, jakož i k jinak správným skutkovým zjištěním obecných soudů a také k těm, které byly učiněny v řízení před Ústavním soudem, nutno dospět k závěru, že až do doby sjednocovacích aktů mezi Čsl. stranou soc. demokratickou v zahraničí a obnovenou stranou sociálně demokratickou na území českého (československého) státu svědčila práva z akcií k a. s. Cíl původní její vlastnici, tj. Čsl. sociální demokracii v zahraničí a že následně, po splynutí obou (dohodou mezi nimi z dubna 1995 a usnesením exilové strany o ukončení její činnosti v zahraničí z téže doby), přešla tato práva na nově splynutím dotvořený subjekt, jimž je v současné době Česká strana soc. demokratická; posuzováno z těchto hledisek je doba registrace této strany ve smyslu zák. č. 15/1990 Sb., resp. zák. č. 424/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zcela nerozhodná, neboť mimo důvody již vyložené - pro sloučení obou složek v podstatě jedné a téže politické strany - není nejmenšího zákonného, tím méně ústavního důvodu pro závěr, že práva z akcií plynoucí tímto sloučením zanikla a že v důsledku toho zanikla i dříve nabytá majetková práva očividně soukromé povahy, resp. že zaniklo vlastnictví z nich plynoucí.
Jestliže posléze v intencích svých stanov a ve shodě s obchodním zákoníkem (zák. č. 513/1991 Sb.) na shromáždění dne 26. ledna 1995 předsednictvo Ústředního výkonného výboru České strany sociálně demokratické podle zápisu z valné hromady společnosti ze dne 18. prosince 1996 přijalo rozhodnutí, jímž za vymřelé její statutární orgány ustanovilo orgány nové (poslední úprava správní rady v personálních poměrech v osobách dnes již nežijících členů byla provedena v říjnu 1948), nutno na takovéto rozhodnutí ústavně nahlížet jako na platné rozhodnutí jediného akcionáře (§ 190 obch. zák.), neboť průkaz o tom, že šlo o jediného akcionáře společnosti je dán nespornou skutečností, že akcie společnosti Cíl, které nebyly nikdy obchodovány, byly v úplném počtu 3.500 kusů složeny do zákonem nařízeného depozita, když dosud neobjasněná ztráta 3 kusů akcií v průběhu nuceného depozita, příp. z archivní úschovy není z uvažovaných hledisek podstatná a z důvodů již vyložených není rozhodující.
Dnešní ČSSD tak svědčilo a svědčí (bez ohledu na zánik práv a závazků z akcií jako cenných papírů) postavení jediné a výlučné akcionářky a. s. Cíl, a v důsledku toho také jednání předsednictva Ústředního výkonného výboru ČSSD dne 26. ledna 1995, též ve smyslu jejich současně platných stanov, mělo charakter valné hromady této společnosti (§ 190 obch. zák.), a v důsledku toho také osoby na tomto zasedání zvolené za její statutární orgány byly a jsou oprávněny za tuto společnost a jejím jménem jednat.
V takto rozvedených zjištěních a v jejich vzájemných souvislostech, jakož i v úvahách s nimi spojených, spatřuje Ústavní soud dostatek dobrých a rozumných důvodů pro závěr, že násilné odejmutí majetku Čsl. straně sociálně demokratické Komunistickou stranou Československa, potlačení její politické činnosti a posléze praktické její rozpuštění na území československého státu a konečně politická činnost Československé sociální demokracie v zahraničí, směřující k obnově demokratického zřízení a plné suverenity českého (československého) státu, jsou tak výjimečnými a výraznými skutečnostmi, které nejen z hlediska pozitivní právní úpravy a její přiměřené interpretace, ale také - a to především - z hlediska demokratických zásad, jimiž stát má být ovládán (preambule a čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), spravedlnosti a slušnosti, ve svých důsledcích vedou ke konečnému závěru o důvodnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti, zejména je-li předchozími pravomocnými rozhodnutími obecných soudů (usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998 - 32 Cdo 488/98-540, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 1998 - 7 Cmo 586/96-480) a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 1994 - 16 C 560/93) dáno, že posuzovaný majetek jako majetek v soukromém vlastnictví je mimo jakoukoli ingerenci státu a je-li pro rozhodovací důvody v tomto nálezu již vyložené zřejmé, že náprava násilím přivoděných důsledků svévole totalitní moci spočívá výlučně jen v pravomoci moci soudní, když jakékoli případné zásahy (rozhodnutí) moci výkonné či moci zákonodárné jsou z povahy věci vyloučeny. Nadto nelze ztrácet ze zřetele, že jinak zákonu odpovídající procesní postup naznačený v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu by za dané situace v samotném meritu věci vedl jen ke zcela zbytečným průtahům, pokud by ovšem vůbec byl s to přivodit rozumný výsledek. Je-li vlastnictví k majetku, případně jeho výkon přiměřenou správou vystaven ke škodě vlastníka pochybnostem po dobu delší 6ti let (spor o vlastnictví k Lidovému domu začal před obecným soudem I. stupně v říjnu 1993), ocitl by se zmíněný postup navíc v rozporu s ústavně chráněným právem na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv a svobod).
Je-li za daných okolností nepochybné, že Lidový dům spolu s dalšími nemovitostmi, jak již ostatně opakovaně řečeno, není ve vlastnictví státu, a že vlastnictví k němu má tak zcela zřejmý charakter vlastnictví soukromého, je zcela důvodné a namístě toto vlastnictví jako takové respektovat a posuzovat, a to se všemi důsledky, které z této skutečnosti vyplývají (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, § 123 a násl. o. z.), včetně práva na jeho řádnou správu, která, jak z přirozené povahy věci vyplývá, je podstatným a výrazným atributem vlastnictví, a kterou bez věcného či právního důvodu nelze potlačit nebo omezit.
Ochrana vlastnictví a respekt k němu, s nimiž je posouzení projednávané ústavní stížnosti úzce spojeno, bez ohledu na druh a povahu subjektu, jemuž vlastnické právo svědčí, jsou jedním ze základních postulátů (znaků) demokratického a právního státu, a proto - posuzováno kritérii ochrany ústavnosti - stěžovatelce (a obdobně ani vedlejšímu účastníkovi) za nesporné její právní existence jako akciové společnosti, jejíž statutární orgány vymřely, aniž pro důsledky vyplývající z protiústavní svévole totalitní moci mohly být dříve nahrazeny jinými, nelze odepřít právo takové orgány nově ustavit a jejich prostřednictvím pak vykonávat správu posuzovaného majetku.
Pro takto rozvedené důvody Ústavní soud, neztotožniv se s právními názory obecných soudů všech tří stupňů jak co do právní subjektivity jediného akcionáře, tak co do důsledků jednání jejich nově ustavených statutárních orgánů stěžovatelky, příp. co do průkazu práv plynoucích z akcií, dospěl k již dříve zmíněnému závěru, že zastavením řízení o provedení zápisu změn v obchodním rejstříku, odepřely obecné soudy stěžovatelce ochranu jejich ústavně zaručených (vlastnických) práv (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), a to postupem, který není ústavně souladný (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); obecné soudy, byť každý z nich v důsledku jiného právního názoru, z nichž však žádný nebyl shledán ústavně souladným, tak rozhodly způsobem, který z hlediska ochrany ústavností republiky neobstojí. Proto všechna rozhodnutí obecných soudů, jak ve znělce tohoto nálezu jsou označena, byla zrušena [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 11. ledna 2000