III. ÚS 512/99
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 29. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 1999, sp. zn. 10 Co 497/99, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. dubna 1999, sp. zn. 8 C 334/98, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 1999, sp. zn. 10 Co 497/99, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. dubna 1999, sp. zn. 8 C 334/98, a návrh odůvodňoval tím, že se rozhodnutím soudů cítí dotčen na právech, zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že se domáhal povolení obnovy řízení s poukazem na důkazy, které bez svého zavinění nemohl v původním řízení předložit, návrh byl zamítnut, přičemž soud II. stupně, aniž by nařídil jednání, odvolání nevyhověl. V postupu soudu spatřuje porušení pravidel řádného řízení, když mu byla odňata možnost před soudem jednat a vyjádřit se a když nebyli vyslechnuti navržení svědci. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni ve svém vyjádření uvedla, že k potvrzení usnesení soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, došlo pro věcnou správnost rozhodnutí, vycházejícího ze zhodnocení tvrzených důvodů k obnově řízení a běhu lhůt k jejímu uplatnění. Z těchto důvodů proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Z obsahu usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. dubna 1999, sp. zn. 8 C 334/98, Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 1999, sp. zn. 10 Co 497/99, zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Soudy obou stupňů důvody pro obnovu řízení, jakož i běh lhůty k jejímu uplatnění, nehodnotily v rozporu s § 228 odst. 1 písm. a) a s § 230 občanského soudního řádu. Pokud jde o hodnocení postupu soudu v odvolacím řízení, lze odkázat na obsah usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2000, č. j. 20 Cdo 796/2000-51. I když předmětem ústavní stížnosti citované usnesení není, nutno konstatovat, že v rozhodnutí o dovolání stěžovatele se jmenovaný soud mj. vypořádal i s jeho námitkou, vztahující se k postupu soudu, který rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, tedy tak, jak to umožňuje § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu.. S ohledem na výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2000