III. ÚS 527/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. M., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. srpna 2000, sp. zn. 42 Co 640/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. srpna 2000 (42 Co 640/99-270), a to proti té části výroku, jímž nebylo připuštěno zpětvzetí návrhu na určení, že odpůrci (před obecnými soudy) 1 až 5 nenabyli vlastnictví k domu čp. 945, pozemkům parcelní č. 609 - stavební plocha a č. 610 - zahrada v katastrálním území Moravská Ostrava zapsaným na LV č. 1526 v katastru nemovitostí v Ostravě, a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (pokud jde o uvedené ustanovení Listiny základních práv a svobod, zřejmě měl stěžovatel na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ustanovení této listiny neobsahují žádné označení paragrafem). V odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel rozsáhle rozebírá skutkový stav věci a tvrdí, že obecný soud, i přes nesouhlas odpůrců se zpětvzetím jeho žaloby o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem ve smyslu ustanovení § 208 věta druhá občanského soudního řádu, měl zpětvzetí připustit, rozsudek okresního soudu zrušit a řízení zastavit, neboť odpůrci nemohou prokázat "závažný právní význam, na jehož podkladě by mělo být soudem jednáno a rozhodnuto o určovací žalobě stěžovatelů.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takovýto prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona).
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo rozhodnuto tak, že se zpětvzetí jeho návrhu nepřipouští. Podle ust. § 238a odst. 1 písm. b) o. s. ř. je proti takovémuto usnesení odvolacího soudu přípustné dovolání, které byl stěžovatel oprávněn podat za podmínek stanovených příslušným právním předpisem (občanský soudní řád). Ústavní stížnost tedy směřuje proti rozhodnutí, které není rozhodnutím o posledním procesním prostředku, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovýmto rozhodnutím by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele.
Protože ústavní stížnost stěžovatele byla shledána jako nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem, jak shora uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. listopadu 2000