III. ÚS 613/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. září 1999, sp. zn. 30 Cdo 1785/99, mimo ústní jednání dne 5. 4. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním, označeným jako ústavní stížnost, napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. září 1999 (30 Cdo 1785/99-136), a aniž by blíže rozvedl, v čem tento soud porušil jeho ústavně zaručená práva, resp. aby toto své tvrzení blíže rozvedl, navrhl, aby Ústavní soud pochybení obecného soudu napravil.
Protože podání, jak vpředu je o něm zmínka, bylo postiženo řadou formálních vad, byly stěžovateli tyto vady výzvou ze dne 16. 2. 2000 vytknuty a k jejich odstranění mu byla stanovena lhůta v trvání 30 dnů, v níž podle téže výzvy měl předložit plnou moc zástupce, který by jej v případném řízení před Ústavním soudem zastupoval.
Na výzvu Ústavního soudu reagoval stěžovatel dalším podáním, v němž své výhrady vůči rozhodnutí obecného soudu blíže rozvedl, nicméně plnou moc zástupce Ústavnímu soudu nepředložil s tím, že "žádného advokáta..... dosud nezískal", aniž by však požádal o případné prodloužení dříve určené lhůty. Za této situace bylo třeba podání stěžovatele, z hlediska podmínek ústavní stížnosti, posoudit jako podání, u něhož Ústavním soudem vytčené vady nebyly stěžovatelem odstraněny ve lhůtě, která mu byla určena a v důsledku toho pak je jako takové odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V Brně dne 5. dubna 2000