IV. ÚS 436/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ministerstva spravedlnosti ČR, Vyšehradská 16, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2000, čj. 21 Cdo 2763/99-149,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 20. 4. 2000, čj. 21 Cdo 2763/99-149, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 1999, čj. 8 Co 2016/99-78, a následně vydaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2000, čj. 8 Co 1463/2000-160, jímž tento soud, vázán názorem soudu dovolacího, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci (který byl vydán v řízení, v němž stěžovatel měl postavení vedlejšího účastníka řízení). Tento posledně jmenovaný soud, jako soud I. stupně, vyhověl svým rozsudkem ze dne 20. 5. 1999, čj. 8 C 878/98-55, žalobě soudce JUDr. M.K., jíž se tento soudce domáhal zaplacení náhrady platu za dobu dočasného zproštění výkonu funkce soudce podle § 49 zákona o soudech a soudcích, když dočasné zproštění výkonu funkce soudce posoudil jako jinou překážku na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 zákoníku práce, spojenou s nárokem na náhradu platu ve výši průměrného výdělku. V podrobném rozboru, který obsahuje ústavní stížnost, stěžovatel zdůvodňuje svůj nesouhlas se závěry obecných soudů v konečném rozhodnutí, jejichž přístup k interpretaci použitých právních předpisů považuje za stojící v zásadním rozporu s principy morálního a odpovědného přístupu k pojímání funkce soudce a výkonu soudnictví obecně, jež ve svých důsledcích vede k pochybnostem o skutečné garanci práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a principů vyjádřených v čl.90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Názor odvolacího soudu, že za dobu dočasného zproštění výkonu funkce soudce vzniká soudci nárok na náhradu platu, tedy nárok na odměnu za nevykonávání funkce v důsledku porušení povinností samotným soudcem, je též podle názoru stěžovatele porušením ustanovení čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud, který se nejprve musel zabývat otázkou aktivní legitimace stěžovatele k podání ústavní stížnosti, v tomto směru dospěl k závěru, že stěžovatele nelze považovat za osobu oprávněnou k jejímu podání a ústavní stížnost proto nemohl projednat věcně.
Definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle čl. 87 odst. l písm. d) Ústavy ČR, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze subjekt (fyzická nebo právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Ministerstvo spravedlnosti ČR, které je ústředním orgánem státní správy pro soudy a státní zastupitelství, vystupuje v pozici orgánu státu, a jako takový z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod.
Za stavu, kdy k podání výkladu zákona je Ústavní soud - s ohledem na své kompetence vymezené Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu - oprávněn toliko v jednotlivých druzích řízení uvedených v hlavě druhé části druhé zákona o Ústavním soudu, přičemž v řízení o ústavní stížnosti (na rozdíl od řízení, vedených podle § 120 citovaného zákona) státní orgán, s ohledem na znění ustanovení § 72 citovaného zákona, legitimaci k podání ústavní stížnosti, jak již shora uvedeno, evidentně postrádá, musela být ústavní stížnost ze shora uvedeného důvodu podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2000
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj