Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupené JUDr. L. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2000, č.j. 8 Co 942/2000-31,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 8. 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2000, č.j. 8 Co 942/2000-31, kterým byl pravomocně zamítnut její návrh na určení, že vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k. ú. Jindřichův Hradec byl ke dni svého úmrtí J.S., a současně též návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným rozsudkem, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Jindřichův Hradec ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 5 C 705/1999, bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva dědit zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze i z odůvodnění ústavní stížnosti, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně stěžovatelka svým postupem vytvořila stav, kdy může využít tzv. podmíněně přípustné dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že dovolání podáno bylo dne 28. 7. 2000. I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá navrhovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelky, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2000
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj