Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti G., zastoupené JUDr. J.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1998, č.j. 4 Cmo 156/98-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění :
Dne 28. 12. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1998, č.j. 4 Cmo 156/98-30. Uvedeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v právní věci žalobkyně I., proti stěžovatelce (žalované) o 158.482,40 Kč s příslušenstvím připustil zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, zrušil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 12. 1997, č.j. 34 Cm 414/96-13, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že postupem a rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a dále rozvedené v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvedla, že zpětvzetí návrhu na zahájení řízení jí nebylo zasláno, a z toho důvodu se k němu nemohla vyjádřit. Se zpětvzetím návrhu a zastavením řízení by nesouhlasila, navrhla by potvrzení rozsudku prvního stupně a požadovala by, aby náklady odvolacího řízení nesla žalobkyně, protože žaloba byla podána nedůvodně, neboť žalovaná částka nebyla v době podání návrhu splatná Uvedla dále, že nesprávným postupem Vrchního soudu v Praze jí byla odňata možnost jednat před soudem, a tudíž nemohla realizovat svá procesní práva účastníka řízení. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí zrušil. Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 34 Cm 414/96 Ústavní soud zjistil, že proti ústavní stížností napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a § 238a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolání bylo doručeno Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 9. 12. 1998, a upřesněno sdělením stěžovatele ze dne 2. 3. 1999. Z tohoto důvodu Ústavní soud vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu, neboť je to Nejvyšší soud ČR, kterému především přísluší dohlížet na činnost soudů a sjednocovat jejich judikaturu O dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 12. 1999, č.j. 32 Cdo 976/99-50 tak, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1998, č.j. 4 Cmo 156/98-30 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 3. 1. 2000. Takto nastala situace, kdy o věci bude znovu jednáno, a stěžovatelka tudíž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost se tak stala stížností nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Z výše uvedených důvodů byl soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona .
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2000
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj