IV.ÚS 544/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelek J.Z., a L. B., obě zastoupeny JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 2. 2000, čj. 4 C 174/98-751, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2000, čj. 25 Co 320/2000-794,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelky se svým návrhem, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Benešově, kterým byl zamítnut jejich návrh, jímž se po žalovaném domáhaly uzavření dohody o vydání věci a návrh na rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že k věcnému břemeni, specifikovanému v petitu žaloby, se nepřihlíží. Dále se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost jejich odvolání proti citovanému rozsudku okresního soudu. V ústavní stížnosti uvedly, že proti tomuto usnesení podaly včas dovolání, a současně z opatrnosti podaly u soudu I. stupně žádost o prominutí zmeškání lhůty. O těchto návrzích obecné soudy dosud nerozhodly. Ústavní stížnost podávají stěžovatelky z opatrnosti a z důvodů nevyzpytatelnosti rozhodování obecných soudů (nerespektování závěrů nálezu Ústavního soudu, neověření si okolností při doručování rozsudku), neboť si nejsou jisty spravedlivým postupem a rozhodováním obecných soudů.
Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Dle ustanovení § 236 o.s.ř. lze pravomocné rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští, napadnout dovoláním. Dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto.
Jak Ústavní soud ověřil z připojeného vyhotovení ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, bylo odvolání stěžovatelek odmítnuto z důvodů uvedených v ust. § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V tomto případě je proto dovolání, jehož přípustnost je dána ustanovením § 238a odst. l písm. e) o.s.ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a který musí být vyčerpán. Samy stěžovatelky pak tvrdí, že o dovolání proti napadenému usnesení dosud nebylo rozhodnuto.
Za uvedené situace, kdy o dovolání dosud nebylo rozhodnuto, je nutno považovat ústavní stížnost za předčasnou a Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovatelek poskytuje.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2000
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj