I kdybychom přihlédli k objektivnímu, byť ústavně irelevantnímu důvodu, že zákonodárce neměl jinou možnost, než odejmout pouze 14. plat, neboť 30. listopadu 1999 již podle platných předpisů vznikl nárok na 13. plat v plném rozsahu a tento další plat byl i vyplacen, nemůže stejný argument platit pro rok 2000, který je zákonem č. 308/1999 Sb. upraven rovněž. Ostatně - rovněž ve vztahu k r. 2000 - jsou-li legitimním cílem zákonodárce úspory ve státním rozpočtu, je sporné, zda lze o úsporách rozhodnout již v době, kdy rozpočet (na r. 2000) ještě nebyl vůbec schválen.
Zásadním rozdílem obou způsobů restrikcí v otázce dalšího platu v rozpočtové sféře (č. 125/2000 Sb.) a pro představitele státní moci (č. 308/1999 Sb.) je skutečnost, že v rozpočtové sféře vzniká nárok na jeho výplatu ve výši poloviny částky, na kterou by jinak zaměstnanci vznikl nárok, a to jak v prvním pololetí (13. plat), tak i v pololetí druhém (14. plat), kdežto podle zák. č. 308/1999 Sb. zůstává zachován nárok na výplatu 13. platu v plném rozsahu 100 % a naopak odnímá se zcela nárok na výplatu 14. platu. Tímto řešením zák. č. 308/1999 Sb. vtahuje do hry faktor času: Pokud je funkce v r. 1999 nebo v r. 2000 vykonávána jen v jejich prvním pololetí, není krácen nárok na další plat vůbec, kdežto je-li vykonávána pouze v pololetí druhém, je krácen nárok na další plat zcela, nikoli pouze na polovinu. S použitím faktoru času se tak vnáší jak do širší kategorie osob, jímž je vyplácen plat ze státního rozpočtu, tak do užší kategorie představitelů státní moci, soudců, státních zástupců a dalších osob v rámci působnosti zák. č. 308/1999 Sb., nerovnost založená na okolnosti, zda pracovali (příp. vykonávali funkci) v prvním nebo ve druhém pololetí.
Další plat je jednorázovým peněžitým plněním, na něž vzniká nárok, pokud pracovní poměr či výkon funkce trvaly po určitou dobu, a váže se tedy na práci měřenou časem. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jímž je Česká republika vázána a jenž je - v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu - mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, ve svém čl. 7 stanoví: "Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky", .zejména na "spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty, bez jakéhokoli rozlišování.". Taktéž Evropská sociální charta, jež zavazuje Českou republiku, ve svém čl. 4 obsahuje závazek smluvních stran "uznat právo pracujících mužů a žen na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty". Další plat osob, na něž se vztahuje zákon č. 308/1999 Sb., je vázán na výkon funkce (viz § 4 zák. č. 236/1995 Sb.). Výkon příslušné funkce představuje z hlediska obou citovaných mezinárodních smluv "hodnotu". Dvě různé osoby, které vykonávají stejnou funkci, vyprodukují za stejné období práci stejné hodnoty. Podle uvedených mezinárodních smluv jim za takových okolností náleží stejná odměna, bez jakéhokoli rozlišování.
Zákon č. 308/1999 Sb. rozlišuje z hlediska nároku na další plat podle toho, zda práce stejné hodnoty vznikla v prvním nebo ve druhém pololetí. Takové rozlišování, které je Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech ostatně obecně vůbec zakázáno, nemá rozumný základ, neboť diskvalifikuje práci provedenou ve druhém pololetí kalendářního roku ve srovnání se stejnou prací provedenou v pololetí prvním. Je tudíž nejen v rozporu s čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ale i s čl. 4 Evropské sociální charty.
Třebaže podmínky stanovené pro nárok na další plat v zákonu č. 308/1999 Sb. jsou - alespoň pokud jde o rok 2000 - dopředu známy, je působení tohoto zákona ve svém celku nepředvídatelné. Tento předpis proto stěží odpovídá pojmu "zákon", jak je užíván např. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Nástup do funkcí vyjmenovaných v § 1 zák. č. 236/1995 Sb. závisí na složitých schvalovacích či jmenovacích procedurách a počátek výkonu funkce má pro nastupující osobu rysy nahodilosti. Není zpravidla schopna ovlivnit, kdy začne funkci vykonávat, ani termín ukončení jejího výkonu.
Rozlišování odměny na základě toho, zda byla či nebyla stejná funkce vykonávána v tom či onom období roku, navíc za situace, kdy jsou začátek a konec výkonu funkce z hlediska příslušné osoby zpravidla nahodilé, je také v rozporu s principem rovnosti zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Listina sice explicitně právo na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty nestanoví, avšak zákaz diskriminace lze nepochybně vyvodit z jejího čl. 28, podle něhož zaměstnanci mají právo na "spravedlivou" odměnu za práci. Kromě toho, třeba připomenout, že v souladu s ustáleným ústavněprávním i mezinárodněprávním principem působí ústavní i mezinárodněsmluvní katalogy lidských práv komplementárně a ve vzájemné harmonii. Proto nic v Listině základních práv a svobod nesmí být vykládáno jako omezení jakéhokoli práva zaručeného jednotlivci podle mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
Způsob artikulace jinak legitimního cíle zákonodárce v zák. č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, je ústavně vadný: jednak tím, že odňal jeden další plat pro rok, pro nějž státní rozpočet v té době ještě neexistoval, jednak tím, že zavedl nerovnost mezi osobami v rámci působnosti tohoto zákona (ale i ve vztahu k osobám v působnosti nařízení vlády č. 248/1998 Sb. a č. 125/2000 Sb.) v závislosti na nahodilé okolnosti, zda byla funkce vykonávána v tom či onom období roku. Aplikace nahodilého a nerozumného kritéria znemožňuje ve svých konkrétních dopadech dosažení legitimního cíle: v případě některých osob v působnosti zák. č. 308/1999 Sb. zůstává jejich nárok na další plat zachován nikterak neomezen, což zákonodárce evidentně nechtěl, v případě jiných osob dochází k zániku nároku na další plat úplně, což si zákonodárce zřejmě rovněž nepřál. Takový způsob vyjádření legitimního cíle považuji za porušení čl. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 4 Evropské sociální charty.
Brno 3. 7. 2000
Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů k odůvodnění nálezu
S odůvodněním nálezu nesouhlasím. Jsem toho názoru, že Ústavní soud měl návrh zamítnout z důvodů, které jsem uvedla v odlišném stanovisku ve věcisp. zn. Pl. ÚS 13/99(14. plat za II. pololetí 1998), především proto, že napadený zákon nezasahuje do soudcovské nezávislosti, není retroaktivní, ani nevedl k zásahu do nabytých práv. Nezávislost soudce spatřuji v souboru předpokladů, z nichž nejsilnější jsou odborná úroveň a ty povahové vlastnosti, které ze soudce činí integrovanou osobnost. Jde zejména o smysl pro odpovědnost a odvahu k hledání spravedlnosti v rámci právního státu. Je jisté, že k nezávislosti rovněž patří i dostatečné ekonomické zabezpečení a dostatečně dlouhý či doživotní mandát soudce. Platové otázky týkající se soudců nemohou být ponechány libovůli; soudce nesmí být postaven do pozice, že si "svoji mzdu" od toho, kdo mu ji určuje zákonem, musí zasloužit. Proto se základní otázka koncentruje do posouzení, zda odnětí možnosti získat další, tzv. 14., plat za druhé pololetí roku 1997 je zásahem takové intenzity, aby byla ohrožena ochrana ústavního principu nezávislosti soudcovské moci, a to vše za situace, kdy soudcům byla jejich odměna v r. 1995 za trvání jejich mandátu zákonem č. 236/1995 Sb., tedy zákonem, jehož se napadený předpis stal integrální součástí, podstatně zvýšena, minimálně na dvojnásobek. Další plat, čtrnáctý, je svým charakterem bonusem vypláceným jednou za pololetí k běžnému měsíčnímu příjmu soudců. Právo na jeho výplatu totiž nevzniká stejným způsobem jako právo na výplatu mzdy, avšak je vázáno na splnění speciálních, dodatečných, podmínek. Za této situace setrvávám na svém stanovisku, že v posuzovaném případě nejde o situaci, která by vedla k ohrožení soudcovské nezávislosti v míře dosahující intenzity porušení ústavního principu obsaženého v čl. 82 odst. 1 Ústavy.
Dále namítám, že při rozhodování v této věci se Ústavní soud měl vypořádat s právním názorem vysloveným v nálezu týkajícím se 14. platu za II. pololetí 1998 uveřejněném pod č. 233/1999 Sb., a to postupem podle § 13 zákona o Ústavním soudu. Tvrzení o odlišnosti obou případů založené na bezprostřednosti či časovém odstupu návrhů na zrušení zákonů posuzovaných ke dni jejich účinnosti považuji za neadekvátní a nevhodné. Konstrukce obou předpisů o odnětí 14. platů v různých letech je naprosto shodná, a pokud dospívá Ústavní soud ve výroku ke zcela protichůdnému závěru (byť na základě jiných úvah a argumentů, což ani jinak nepřichází v úvahu), než vyjádřil ve výroku dřívějšího nálezu, jde evidentně o změnu právního názoru vyžadující respektování zákonem stanovené procedury. Potřebné většiny 9 soudců však při hlasování v tomto případě dosaženo nebylo, čímž došlo, podle mého názoru, k porušení § 13 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu.
3. července 2000
Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Evy Zarembové
Vzhledem k tomu, že teprve a pouze skutečně nezávislá soudní moc (která je právě tou státní mocí, jež s konečnou platností v praxi právo naplňuje) vede k nestrannému poskytování soudní ochrany a dodržování ústavně zaručených práv vždy a všem, jsem, stejně tak jako v době posledního rozhodování Ústavního soudu řešícího stejnou problematiku, i nyní přesvědčena o tom, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti měl z důvodů již uvedených v jeho nálezu, sp.zn.Pl. ÚS 13/99, i v této věci nadále trvat na zachovávání všech prostředků nezávislost soudů reálně zajišťujících, tedy i na takovém prostředku ji garantujícím, jako je nemožnost zásahem jiné státní moci snížit již jednou stanovenou odměnu soudců. Jakkoli si nemyslím, že samotné odnětí jednoho z přiznaných platů nezávislost soudců ovlivnilo, je z mého pohledu především způsob, jakým tak zákonodárce činí, totiž způsob jednorázový, za stavu, kdy pro takový zásah nejsou předem stanovená pravidla, ústavně nepřípustný.
K zaujetí odlišného stanoviska mne dále vede nejen přesvědčení o tom, že v této věci nejsou dány jiné poměry, než zde byly v době předchozího rozhodování Ústavního soudu, resp. není dána taková změna poměrů, která by byla způsobilá odůvodnit změnu názoru již Ústavním soudem vysloveného v nálezu, sp.zn.Pl. ÚS 13/99, ale také to, že k odklonu od již jednou v nálezu vyjádřeného názoru Ústavního soudu jeho plénem, je třeba podle mého názoru ve smyslu § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kvalifikované většiny 9 hlasů, kterážto podmínka v souzeném případě splněna nebyla. Tomuto výkladu uvedeného ustanovení nasvědčuje nejen jeho gramatický a systematický výklad, ale také, s přihlédnutím k důvodové zprávě, i zákonodárcem při tvorbě zákona o Ústavním soudu předpokládaný požadavek a potřeba zachování kontinuity rozhodování Ústavního soudu.
Odlišné stanovisko
soudce JUDr. Pavla Holländera k odůvodnění nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 16/2000, jímž se zamítá návrh Okresního soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, vyjádřeného slovem "soudcům"
Odlišné stanovisko, podané k odůvodnění nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 16/2000, jímž se zamítá návrh Okresního soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, vyjádřeného slovem "soudcům", se zakládá na následujících důvodech:
Posouzení ústavnosti předmětného zákona se odvíjí od řešení ústavní konformity jeho účelu, od posouzení intenzity zásahu do nezávislosti soudů, dále od jeho možné retroaktivity a konečně od zvážení možných nerovností, jež zakládá.
Argumenty, které vedly soud k závěrům ohledně prvních tří hledisek a jež lze považovat za důvodné a rozhodující pro přijetí nálezu, se staly důvodem pro omezení předkládaného odlišného stanoviska pouze na otázky předmětným zákonem založených nerovností, z hlediska § 14 zákona o Ústavním soudu pak pro omezení odlišného stanoviska toliko na odůvodnění tohoto nálezu.
Dle ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů, soudci náleží, s výjimkou předsedy Nejvyššího soudu a předsedy Nejvyššího správního soudu, další plat (na tomto místě, pouze jako exkurz, nelze než vyjádřit "obdiv" na důsledností zákonodárce, který upravuje platové podmínky představitele státního orgánu, jenž doposud, a to v rozporu s Ústavou, nezřídil). Dle § 4 odst. 2 téhož zákona soudci náleží další plat, pokud v kalendářním pololetí skutečně vykonával funkci alespoň 90 kalendářních dnů. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou nevykonával funkci z důvodu nemoci, úrazu, těhotenství nebo mateřství. Doba jiné omluvené nepřítomnosti v práci se soudci do této doby započítává v délce nepřesahující 45 kalendářních dnů v kalendářním pololetí. Nárok na další plat nevznikne a) v prvním pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 31. května, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 30. června, b) ve druhém pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 30. listopadu, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 31. prosince.
Návrhem Okresního soudu v Hradci Králové napadené ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb. pak stanoví, že soudcům další plat za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 nenáleží.
Tato legislativní úprava, reflektuje možnosti státního rozpočtu, ekonomickou situaci státu a maximu sounáležitosti se zaměstnanci, resp. představiteli sféry moci výkonné i zákonodárné, však vytvořila vnitřní nerovnost mezi soudci obecných soudů. Podle ní totiž soudci, který splňuje podmínky nároku na čtrnáctý plat, nesplňuje však podmínky nároku na plat třináctý (např. v důsledku jmenování k datu po 1. dubnu) žádný další plat za rok 1999, resp. 2000 nenáleží, avšak soudci, který splňuje podmínky nároku na třináctý plat, nikoli však na plat čtrnáctý, další plat náleží. Vzniká tím stav, kdy dvěma soudcům, kteří vykonávali funkci déle než zákonem předpokládaných 90 kalendářních dnů, avšak v rozdílných pololetích, je další plat přiznán pouze v závislosti na tom, zdali se jedná o první nebo druhé pololetí roku. V důsledku této úpravy může vzniknout i situace, kdy je další plat přiznán soudci, u něhož je doba výkonu funkce za rok výrazně kratší (např. od 29. března do 30. června), není však přiznán soudci, u něhož je doba výkonu funkce za rok výrazně delší (např. od 2. dubna do 31. prosince).
Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (zejména ÚS, 8, 170-171) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich [a to zejména v nálezech ve věcech vedených podsp. zn. Pl. ÚS 16/93(ÚS, 1, 194-195, 205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179),Pl. ÚS 5/95(ÚS, 4, 218),Pl. ÚS 9/95 (ÚS, 5, 137)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (ÚS ČSFR, 1992, R 11): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (ÚS 1, 179)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle.
Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu ve věci vedené podsp. zn. Pl. ÚS 4/95(ÚS, 3, 209): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva" [shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 217-218)]. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu, zakládajícího nerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého se základních práv a svobod.
Vnitřní nerovnosti, založené napadenou právní regulací, schází jakékoli odůvodnění, jakýkoli účel, tuto nerovnost nelze hodnotit jinak, než jako projev libovůle a nahodilosti v přístupu zákonodárce v normotvorbě. Pakliže by i pro rok 1999 bylo argumentováno přijetím zákona č. 308/1999 Sb. dne 30. listopadu 1999, tj. po provedení výplaty dalšího platu za první pololetí roku 1999, tento argument (tj. argument časové opožděnosti přijetí zákona) nelze již vztáhnout pro úpravu odejmutí dalšího platu v roku 2000. Avšak i zmíněný argument opožděností přijetí předmětného zákona stěží obstojí, když uvedeným způsobem zákonodárce postupuje opakovaně již od roku 1997.
Z pohledu druhého kritéria, jímž nutno testovat dodržení základních práv plynoucích z principu rovnosti, nelze než poukázat na dotčení základního práva na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování plynoucího z čl. 28 Listiny základních práv a svobod (a to ve spojení s čl. 41 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny), dále z čl. 7 písm. a) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a konečně z čl. 4 Evropské sociální charty. Je potřebné přitom zdůraznit, že v demokratickém právním státě základní práva na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování nutno interpretovat pohledem svobody vlastnictví a svobody podnikání. Z uvedeného pohledu nutno rozlišovat dopady tohoto základního práva na sféru soukromou a sféru veřejnou a dále nutno rozlišovat důvody a intenzitu možného rozdílného přístupu k odměňování. Jakkoli by však byla tato hlediska pojímána, v posuzované věci vzniká situace, jež ústavní relevanci nepochybně naplňuje: nerovnost vzniká ve sféře veřejné a její intenzita je absolutní - za splnění stejných časových podmínek stejný rozsah práce v jednom případě odměňován dalším platem je, v jiném (a to pouze z hlediska časového posunu) tomu tak již není.
Nutno v této souvislosti tudíž pouze učinit poznámku, že zákonodárci nic nebránilo při odejmutí dalšího platu soudcům postupovat obdobným způsobem, jak učinil v čl. II. nařízení vlády č. 248/1998 Sb., dle něhož zaměstnancům orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí se v roce 1999 poskytne další plat (§ 10a nařízení vlády č. 253/1992 Sb.) jen ve výši poloviny částky, na kterou by jinak zaměstnanci vznikl nárok.
Smyslem ustanovení § 12 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je vytvořit mechanizmus, umožňující dosažení zákonem vyžadované většiny, potřebné pro rozhodnutí pléna Ústavního soudu. Jeho předpokladem je příklon soudců k jednomu ze dvou návrhů, které v předcházejícím hlasování získaly nejvíc hlasů, k tomu, jenž byl jejich původnímu návrhu nejbližší. Veden tímto účelem se autor tohoto separátního vota vyslovil pro přijetí nálezu, jímž se návrh na zrušení části ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb. zamítá, a své odlišné stanovisko omezil pouze na odůvodnění nálezu. V Brně dne 3. července 2000