Postoj Rady Evropy k soudnictví, který je formulován v Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 12 z roku 1994, nemá o nic menší význam, ba naopak postulát nezávislosti účinně podporuje a rozvíjí. Formuje řadu předpokladů pro nezávislost, efektivitu a roli soudců, které spatřuje v právním zakotvení záruk, jako zákaz revize soudního rozhodnutí mimo soudní soustavu, funkční období a platy zaručené zákonem neodvolatelnost po dobu funkčního období, zákaz zásahu do pravomoci soudu, zabezpečení proti zásahům do nezávislosti soudů ze strany exekutivy a legislativy, rozhodování soudce oproštěné od všech vlivů a zásahů a nepodléhající žádné kontrole zvnějšku a další.
Závažným dokumentem v této problematice je v rámci Rady Evropy připravená Charta statutu soudce v Evropě z roku 1998, která se zaměřuje na posílení pozice práva a ochrany svobod jednotlivce v demokratických státech větší účinností soudní nezávislosti a na zajišťování nejlepších záruk působnosti, nezávislosti a nestrannosti soudců. V jejím č. 6.1 shledali tvůrci Charty zřejmě nezbytným i zdůraznit vlastní důvody, proč platy soudců musí být podrobeny určitým zárukám stability, rovnováhy a ochrany proti libovůli. V textu se zdůrazňuje, že soudci vykonávající soudcovskou funkci jako profesi mají právo na plat, jehož výše je stanovena tak, aby je chránila před tlakem (nátlakem), směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a všeobecně k ovlivnění jejich chování při výkonu nalézání práva, jež by mohlo poškozovat jejich nezávislost a nestrannost.
Obecně je možno říci, že Charta zaměří statut pro soudce podle cílů, které mají být dosaženy; zajištění kompetentnosti, nezávislosti i nestrannosti, které všichni členové veřejnosti jsou oprávněni očekávat od soudu a soudců pověřených chránit jejich práva. Charta tak nebude cílem sama od sebe, ale bude spíše prostředkem záruky, že jednotlivci, jejichž práva mají být chráněna soudy a soudci, budou mít nezbytnou a skutečnou záštitu v nezávislých soudech.
Závěrem je třeba si povšimnout i toho, že je někdy zdůrazňováno, že uvedené postuláty nejsou zakotveny v mezinárodních smlouvách a nejsou pro státy závazné. Někteří je naopak pokládají za smyšlenky soudců, kteří si chtějí prosazovat jednostranně své zájmy. Ani jedno ani druhé však není správné. V mezinárodním právu je známé a je přijímáno, že zejména nové myšlenky a instituty se prosazují pomalu a s obtížemi. A tak dříve než mezinárodní společenství se sjednotí natolik, aby bylo možno připravovat tu kterou mezinárodní smlouvu, objevují se takové myšlenky a instituty např. v rezolucích Valného shromáždění, které je přijímá většinovým hlasováním. Rezoluce nejsou sice právně závazné, ale jsou obvykle projednávány všemi členskými státy a přijímány i respektovány. Jejich politická, morální a etická síla či závaznost je v praxi všeobecně uznávána, mnohdy bez ohledu na výsledky původního hlasování. Obdoba jednání států v Radě Evropy jako vývojového trendu v zájmu mezinárodního společenství je nasnadě a nedostatek smluvní úpravy nemůže být vzniku obecného přesvědčení na překážku.
6. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vlastimila Ševčíka
Odlišné stanovisko stran nálezů Ústavního soudu ze dne 3.7.2000 ve věcech návrhů na zrušení zákona č. 287/1997 Sb. (Pl. ÚS 18/99) a na zrušení části ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb. (Pl. ÚS 16/2000) je podloženo následujícími důvody:
1. Především krajní pochybnosti vzbuzuje způsob, jakým byly oba nálezy přijaty; v obou případech byly plénu Ústavního soudu předloženy zpravodajské zprávy vyúsťující v závěr, dle něhož měly být oba návrhy na zrušení vpředu označených zákonných norem zamítnuty, přičemž však ani v jednom případě nezískaly tyto zpravodajské zprávy kvalifikovanou většinu hlasů (§ 13 zákona č. 182/1993 Sb.).
Ve věci Pl. ÚS 18/99 bylo po hlasování o zpravodajské zprávě prostou většinou hlasů (s ohledem na nálezsp. zn. Pl. ÚS 13/99) přijato rozhodnutí, že v této věci nebudou aplikovány zásady pro přijetí rozhodnutí na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu (sc. nálezu ve věci Pl. ÚS 13/99 publ. pod č. 233/1999 Sb.), ve věci Pl. ÚS 16/2000 bylo (s výsledkem již zmíněným) hlasováno jen o zpravodajské zprávě.
V odůvodnění nálezu ze dne 15.9.1999 publikovaného pod č. 233/1999 Sb., jímž bylo v ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb. zrušeno slovo "soudcům", Ústavní soud, "vědom si mimořádné závažnosti projednávané věci", vyložil rozhodovací důvody, pro které "zákonodárce, stejně jako exekutiva musí ve všech svých aktech respektovat prioritu (sc. demokratického) hodnotového řádu, a to dokonce i ve vztahu k etickému a právnímu normativnímu systému"; Ústavní soud tak své rozhodovací důvody založil na významu svrchovanosti a nezávislosti soudní moci a z toho plynoucí nutnosti tuto její svrchovanost a nezávislost jako podstatnou podmínku ústavnosti státu chránit.
S takto zřetelně a jednoznačně vyjádřeným právním názorem jsou oba nálezy, vůči nimž moje odlišné stanovisko směřuje, ve výrazném rozporu, což ostatně nález ve věci Pl. ÚS 16/2000 výslovně, nález ve věci Pl. ÚS 18/99 obsahově připouští; již tato skutečnost sama o sobě zakládá podmínku zpřísněného režimu plynoucího pro (následné) přijetí odchylného právního názoru, v němž "rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, je přijato, jestliže se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců" (§ 13 al. 2 in fine zákona č. 182/1993 Sb.).
Protože této kvalifikované většiny v hlasování ani jeden z dotčených nález nedosáhl, mělo být o návrzích s nimi spojených rozhodnuto v intencích zásad vyložených v (předcházejícím) nálezu ze dne 15.9.1999, jimiž se mělo plénum Ústavního soudu cítit vázáno (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky).
Závěr většinového názoru, že (ve věci Pl. ÚS 16/2000) "argumentace odpůrců tohoto zákona (sc. zákona č. 308/1999 Sb.) byla překonána", nemá tak oporu ani v procesním stavu věci ani v zákoně, zatímco rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 18/99, odhlédnuto od toho, že nejsou vnitřně konzistentní, se s procesní podstatou věci zcela míjí, když ani případné odkazy na střet konkurujících si principů nejsou pro procesní povahu posuzované otázky namístě.
2. Oba nálezy vydané ve věcech Pl. ÚS 18/99 aPl. ÚS 16/2000 - stručně shrnuto - vycházejí při posuzování ústavnosti napadených zákonů z "možností rozpočtu a ekonomické situace státu" (Pl. ÚS 16/2000), případně své závěry odvíjejí "od sociální a ekonomické reality České republiky" (Pl. ÚS 18/99), a z nichž pak vyvozující legitimitu cíle, jehož má (mělo) být dosaženo; rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezuPl. ÚS 18/99odkazují též na "intenzitu zásahu do fundamentálních principů ústavnosti" a za podmínku derogace zákona pokládají "míru neústavnosti napadeného zákona reálně porušující základní ústavní principy", případně s vyznačeným důrazem vyžadují, aby "napadený legislativní akt byl bezprostřední a aktuální" (neboť jinak "by případné zrušení napadeného zákona bylo zjevně neefektivní") a dále aby "užitek plynoucí z případné derogace převážil nad nežádoucími důsledky z ní plynoucími".
S takto vyloženými hledisky pojímanými jako kritéria ústavnosti nesouhlasím, neboť a) plénum Ústavního soudu v řízeních o podaných návrzích neučinilo ani pokus o objasnění skutkových okolností, z nichž by bylo možno důvodně usoudit na skutečný stav "ekonomické situace státu" ("sociální a ekonomické reality České republiky"), a zejména jak se objem dalších platů soudců obecných soudů v ekonomické situaci státu a v jaké míře projevuje, resp. nakolik a zda vůbec představuje vážnější zátěž státního rozpočtu v tom kterém rozhodném období; protože skutečnosti s tímto tématem spojené lze jen stěží pokládat za notoriety (§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., § 121 občanského soudního řádu), je většinový názor stran legitimity cíle posuzovaných zákonů v obou nálezech podložen pouhou hypotézou, nikoli však dostatečně zjištěnými skutečnostmi, které, přestože skutková stránka při abstraktní kontrole právních norem není zpravidla rozhodná, v posuzovaných věcech jako výlučný základ učiněného závěru jsou podstatné. Ostatně - a to zejména nálezPl. ÚS 16/2000zcela přehlíží - údaje Českého statistického úřadu a prognózy vývoje české ekonomiky vztažené ke konci roku 2000 zdají se nasvědčovat jejímu růstu (a tím i zvýšení fiskálních příjmů), pod jehož aspektem odejmutí dalších platů soudcům obecných soudů by se mohlo jevit jako ústavně nepřípustná libovůle zákonodárce, zejména jestliže z obecně přístupných informací se podává, že ekonomika České republiky překonala kritický bod; b) za zcela nepřijatelné pokládám v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS 18/99) vyložené podmínky pro derogaci (protiústavní) právní normy jako výsledek zkoumání "míry neústavnosti", vztažené k "bezprostřednosti a aktuálnosti zásahu", příp. poměřování užitku z derogace "s nežádoucími důsledky z ní plynoucími" apod. Odhlédnuto od toho, že bližší kritéria tohoto až dosud v rozhodovací praxi Ústavního soudu neaplikovaného způsobu abstraktního přezkumu právních norem v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS 18/99) podána nejsou a že tak až příliš připomínají v trestním právu opouštěnou konstrukci (stupně) společenské nebezpečnosti (trestného činu), jako zužující limity přezkumné činnosti Ústavního soudu je pokládám za nepřípustná.
Jsem totiž přesvědčen, že obdobně jako demokracie nesnáší jakékoli (obdobně vymezující) přívlastky, které vždy vytěsňují její obsah, také ústavnost státu, resp. její přezkum jsou neslučitelné s jakýmkoli omezujícími či zužujícími podmínkami.
3. I když změna právního názoru, včetně přehodnocení dříve nálezem přijatých a vyložených zásad, je možná a koneckonců v jistých případech nezbytná, musí být pro takovou změnu přesvědčivé a dostatečně podložené důvody a musí být pro ni splněny jisté podmínky, k nimž - alespoň podle mého přesvědčení - náleží též proměna významu posuzovaných otázek (zásad) v čase, a to - s výjimkou kritických či katastrofálních situací - v čase poměrně dlouhém, rozhodně však delším, než je doba několika měsíců.
Ustálenost rozhodovací praxe Ústavního soudu střežená zpřísněnými zásadami (v posuzované věci porušenými) pro její změnu - jak občas Ústavní soud připomíná - jako interpretační a aplikační směrnice pro rozhodovací činnost orgánů veřejné moci, je současně také výrazem respektu Ústavního soudu k vlastním rozhodnutím a jako taková je také podmínkou pro jeho autoritu.
Jakkoli lze mít vůči nálezu ze dne 15.9.1999 a rozhodovacím důvodům v něm vyloženým výhrady, pokládám - též pro následnou judikaturu Ústavního soudu - za nepřípustné, aby dříve nálezem pléna Ústavního soudu vyložené zásady jako "dominantní principy" přijaté plénem Ústavního soudu u "vědomí mimořádné závažnosti věci" byly opuštěny pro kritéria přijatá ad hoc, nadto ve vztahu k soudní moci, která - jak zkušenosti ukazují - je ze všech veřejných mocí nejslabší.
7. Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Evy Zarembové
Vzhledem k tomu, že teprve a pouze skutečně nezávislá soudní moc (která je právě tou státní mocí, jež s konečnou platností v praxi právo naplňuje) vede k nestrannému poskytování soudní ochrany a dodržování ústavně zaručených práv vždy a všem, jsem, stejně tak jako v době posledního rozhodování Ústavního soudu řešícího stejnou problematiku, i nyní přesvědčena o to, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti měl z důvodů již uvedených v jeho nálezusp. zn. Pl. ÚS 13/99(vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb.) i v této věci nadále trvat na zachovávání všech prostředků nezávislost soudů reálně zajišťujících, tedy i na takovém prostředku ji garantujícím, jako je nemožnost zásahem jiné státní moci snížit již jednou stanovenou odměnu soudců. Jakkoli si nemyslím, že samotné odnětí jednoho z přiznaných platů nezávislost soudců ovlivnilo, je z mého pohledu především způsob, jakým tak zákonodárce činí, totiž způsob jednorázový, za stavu, kdy pro takový zásah nejsou předem stanovena zpravidla, ústavně nepřípustný.
K zaujetí odlišného stanoviska mne dále vede nejen přesvědčení o tom, že v této věci nejsou dány jiné poměry, než zde byly v době předchozího rozhodování Ústavního soudu, resp. není dána taková změna poměrů, která by byla způsobilá odůvodnit změnu názoru již Ústavním soudem vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/99, ale také to, že k odklonu od již jednou v nálezu vyjádřeného názoru Ústavního soudu jeho plénem je třeba podle mého názoru ve smyslu § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kvalifikované většiny 9 hlasů, kterážto podmínka v souzeném případě splněna nebyla. Tomuto výkladu uvedeného ustanovení nasvědčuje nejen jeho gramatický a systematický výklad, ale také s přihlédnutím k důvodové zprávě i zákonodárcem při tvorbě zákona o Ústavním soudu předpokládaný požadavek a potřeba zachování kontinuity rozhodování Ústavního soudu.