Podle názoru Ústavního soudu uvedené závěry Okresního soudu v Olomouci i Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že po té, co Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 12. 1. 1995, sp. zn. 12 Co 1052/94, uložil Okresnímu soudu v Olomouci pokračovat v řízení a konstatoval, že návrh je vzhledem k podání stěžovatele ze dne 19. 9. 1994 projednatelný, se Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně procesně zabýval - s ohledem na obsah tohoto podání - pouze přistoupením druhého účastníka do řízení na straně odpůrce, když na vyjádření stěžovatele k specifikaci jeho žalobního návrhu procesně nereagoval. Podání stěžovatele v tomto smyslu začal Okresní soud v Olomouci zkoumat až v souvislosti s výzvou k odstranění vad návrhu ze dne 7. 5. 1998, tj. více než 2 roky poté, co bylo rozhodnuto o přípustnosti přistoupení druhého účastníka, tj. ČR - Ministerstva vnitra, do řízení usnesením soudu ze dne 2. 5. 1996, v důsledku něhož se změnil okruh účastníků, jež byl hlavním důvodem požadovaného odstranění vad návrhu. Zejména nelze přehlédnout, že k tomu okresní soud přistoupil až po té, kdy do značné míry provedl dokazování a proběhla před ním četná jednání, k nimž došlo až po vydání zmíněného usnesení ze dne 2. 5. 1996. Za tohoto stavu věci tedy mohl stěžovatel vycházet z toho - i se zřetelem na výše uvedené konstatování krajského soudu - že projednání řízení nebrání nic.
Ústavní soud nemohl v této souvislosti abstrahovat ani od skutečnosti, že citované usnesení okresního soudu ze dne 7. 5. 1998 uložilo navrhovateli (stěžovateli) doplnění návrhu o žalobní petit, který musí být "přesný, určitý a materiálně vykonatelný" v bezprecedentně krátké lhůtě 5 dnů od doručení uvedeného usnesení. Nepřiměřená krátkost této lhůty je zřejmá zejména v souzené věci, která napadla soudu již v prosinci 1991, přičemž jde podle obsahu spisu o věc procesně značně nepřehlednou a komplikovanou. Za tohoto stavu lze usnesení obecného soudu, vyzývající stěžovatele k doplnění návrhu ve lhůtě 5 dnů, stěží považovat za "vhodné opatření" ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř., kterým tento předpis podmiňuje možné zastavení řízení.
Jestliže se tedy Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc ztotožnil se závěrem Okresního soudu v Olomouci a jím vydané usnesení o zastavení řízení potvrdil (vycházeje zřejmě i z toho, že podle ust. § 103 o.s.ř. soud přihlíží kdykoliv za řízení k tomu, zda jsou podmínky řízení splněny), je třeba v souzené věci považovat jeho názor za stojící v rozporu s principy spravedlivého procesu. Ty totiž zaručují v souladu s ust. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každému občanu zejména právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu a právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů. Aby byla respektována uvedená ústavně zaručená práva fyzických a právnických osob, je zásada uvedená v ust. § 103 o.s.ř. vykládána tak, že je (přirozeně) úkolem soudu zkoumat v průběhu řízení z úřední povinnosti, zda není dán nedostatek podmínek řízení (viz Občanský soudní řád, komentář, 4.vydání, C.H.BECK, str. 261); pokud jej nalezne, musí se postarat podle navazujícího ust. § 104 o.s.ř. vhodným způsobem o nápravu. Vhodnost zvoleného způsobu (opatření) pak závisí i na čase jeho provedení, neboť - i ve vztahu k souzené věci - jen včasné zajištění návrhu, o kterém lze rozhodnout, minimalizuje možnost toho, aby vlastní řízení provázely průtahy způsobené nadbytečným dokazováním anebo nadbytečnými procesními úkony účastníků i soudu.
Vzhledem k těmto úvahám dospívá Ústavní soud k závěru, že Okresní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc porušily napadenými usneseními právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.
Proto Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 12 Co 817/98, č.j. 12 Co 803/98-217, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 1998, č.j. 12 C 280/91-204, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 8. 1998, č.j. 12 C 280/91-207, zrušil. Ústavní soud neuložil obecným soudům, aby nahradily stěžovateli jeho náklady řízení. To proto, že podle obsahu spisu se na komplikovanosti a nepřehlednosti řízení před obecnými soudy a na době jeho trvání podílel i stěžovatel § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. 5. 2001