Ústavní soud - se zřetelem na své úkoly i na obsah ústavní stížnosti - se nezabýval posouzením eventuální neplatnosti či platnosti konkrétní hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991 a možných následků z toho plynoucích z hlediska hmotných norem civilního práva. Naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krácení daně - což stěžovatel popíral - je totiž nutno posuzovat s ohledem na jeho odpovědnost trestní, kterou nelze zcela ztotožňovat s odpovědností daňovou; proto pro ni není takové posouzení plně rozhodující. K tomu se podává - s odkazem na poměrně rozsáhlou judikaturu a odbornou literaturu v této věci - že krácení daně se dopustí pachatel tehdy, jestliže svým úmyslným jednáním vyvolá situaci, jejímž následkem bude buď úplná eliminace daňové povinnosti nebo její snížení pod zákonnou výši. Osoba pachatele pak nemusí být ani totožná s daňovým subjektem. Postačí, když svým jednáním zkrácení daně způsobí, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém, tedy tak, že pachatel věděl, že se může uvedeného činu dopustit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Nezbytnou skutečností, která trestný čin krácení daně podmiňuje, pak je to, že v souvislosti s činností pachatele, převážně podnikatelskou, jeho daňová povinnost vůbec vznikla. V daném případě podle zjištění obou soudů vše zřetelně nasvědčuje tomu, že se tak stalo, neboť v rozporu s proklamovaným vývozem zboží (vodky) do zahraničí, zůstala vodka (poté, co byla odebrána) na území republiky. Toto zboží tak změnilo majitele, ale výluka z povinnosti uhradit daň z obratu se na ně nevztahovala.
Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatel v tomto směru popírá i to, že by byl zboží převzal a tudíž nakoupil podle hospodářské smlouvy uzavřené se s.p. S., a že situace při odběrech zboží a vyřizování dokladů nebyla příliš přehledná. Zdůrazňuje však, že obecné soudy provedly dokazování ve věci velmi rozsáhle a nedostatečné zjištění skutkového stavu jim nelze vytýkat. Jestliže pak na jeho základě usoudily, že stěžovatel byl spolu s M. P. po uzavření hospodářské smlouvy a jejího dodatku, následně přítomen i u odběru zboží a při jeho předání tuzemským osobám, a proto jej považují za odběratele zboží, lze konstatovat, že hodnocení provedeného dokazování obecnými soudy nevykazuje v souzené věci takové vady, pro které by byly právní závěry obou soudů v extrémním rozporu se učiněnými skutkovými zjištěními; to je, jak již bylo uvedeno, předpokladem toho, aby Ústavní soud mohl "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jež provedly soudy obecné.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že z provedeného dokazování vyplývá i úzká spolupráce mezi stěžovatelem a osobou spoluodsouzeného M. P. evidujícího (podle své výpovědi) pro stěžovatele faktury a ústřižky poštovních poukázek; uvedená spolupráce do jisté míry odůvodňuje fakt, že došlo i k fakturaci mezi s.p. S. a stěžovatelem. Za ústavně konformní považuje Ústavní soud i závěr Vrchního soudu v Olomouci (dovozujícího úmysl stěžovatele získat vodku za cenu nezatíženou daní z obratu) odůvodněný tím, že stěžovatel při sjednávání smlouvy se s.p. S. uvedl, že zboží je určeno pro export do zahraničí, byv si vědom možnosti nakoupit v takovém případě zboží bez daně z obratu, které však ihned prodal jiným subjektům v tuzemsku. Tímto jednáním uvedl v omyl odpovědné pracovníky s.p. S., kteří nabyli přesvědčení, že stěžovatel od nich odebere zboží bez daně (viz ustanovení § 3 odst. 4 zákona o dani z obratu). Stěžovateli pak muselo být z ceny 21,- Kč á 1 litr vodky a posléze 23,- Kč á 1 litr vodky nepochybně zřejmé, že se nejedná o cenu zboží s daní, když na běžném trhu byla cena 1 litru lihoviny zatížena daní několika násobně vyšší.
Ústavní soud konečně nezaznamenal ani v postupu soudu obou stupňů žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Zabývat se všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy se v ústavní stížnosti a jež již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými soudy, by pak ze strany Ústavního soudu bylo toliko přehodnocováním důkazů, což Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - zpravidla nepřísluší.
Proto má Ústavní soud za to, že soudy I. a II. stupně zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele za jeho skutek v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, tedy nedošlo.
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání, neboť nelze očekávat další objasnění věci.
Vzhledem k tomu Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 9. 2001