Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů 1) V. S. a 2) M. S., oba zastoupeni advokátem JUDr. I. W., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 6. 1998, čj. 4 C 1127/93-66, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2000, čj. 12 Co 385/98-83, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelé (v původním řízení žalobci) se svým návrhem domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí. Prvním z napadených rozsudků Okresní soud v Třebíči rozhodl ve věci samé tak, že návrh stěžovatelů, aby jim byl odpůrce (Z.) zavázán zaplatit společně a nerozdílně částku 271.564,40 Kč s příslušenstvím, zamítl. Druhým z napadených rozsudků odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Stěžovatelé se domnívají, že oběma napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí, jež byla přiložena k ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 4 C 1127/93, jež si Ústavní soud k posouzení stížnosti vyžádal, bylo zjištěno následující:
Zástupce navrhovatelů při ústním jednání před odvolacím soudem dne 7. 6. 2000 navrhl, aby soud v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně připustil dovolání (§ 239 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř."), a to z důvodu, že půjde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu Za otázku zásadního právního významu přitom považuje "posouzení skutečností, týkajících se označení nemovitostí v přídělové listině a převodní smlouvě a tedy posouzení toho, zda s označením, jak bylo použito v těchto úkonech, je možno spojovat i právní důsledky, jaké s nimi spojuje odvolací soud v tomto smyslu, jak je to vyjádřeno v jeho zrušovacím rozhodnutí" (č.l. 79 spisu). Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť neshledal své rozhodnutí rozhodnutím zásadního právního významu ve smyslu citovaného ustanovení o.s.ř.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový přezkumný procesní postup, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak ani návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř. v občanském soudním řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání dle § 239 je přezkoumání dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 o.s.ř. pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili, je-li dána potřeba sjednotit interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Vyhovění návrhu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř. není proto spjato s možným dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž výhradně se závažností potřeby sjednocení judikatury. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. Jak se podává ze spisu a nepřímo též z ústavní stížnosti, stěžovatelé v projednávané věci dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodali.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, a jejich stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2001 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj