Novela občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, měla vyhovět potřebám praxe a výslovně upravit i takové vztahy, které dosavadní občanský zákoník neupravoval buď vůbec nebo nikoli v dostatečné šíři. Aby byly pokryty i vztahy vzniklé ode dne účinnosti občanského zákoníku (1. 4. 1964) do dne účinnosti novely (1. 4. 1983), zavedla novela obecným ustanovením § 507a odst. 1 tzv. pravou zpětnou retroaktivitu, když citované ustanovení uvádí, že "pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983" (srov. Občanský zákoník - komentář, Češka a kol., Panorama Praha 1987). V daném případě byla kupní smlouva uzavřena 15. 10. 1970, tedy v době pravé zpětné účinnosti zavedené uvedenou novelou. Právní režim této smlouvy se tedy řídí OZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Na právní vztahy vzniklé ze smlouvy v posuzovaném případě se aplikuje především § 134 odst. 2 OZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb., jenž zní "Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví." Poněvadž v tomto ustanovení "není uvedeno jinak" (viz § 507a odst. 1), má § 134 odst. 2 rovněž pravou zpětnou účinnost. Znamená to tedy, že na smlouvu z 15. 10. 1970 se § 134 odst. 2 aplikuje. Vzhledem k tomu, že tato smlouva převáděla nemovitost do socialistického vlastnictví (druhou smluvní stranou byl "Československý stát - Zemědělské odborné učiliště v Městci Králové"), k nabytí její účinnosti nebylo třeba registrace státním notářstvím. V důsledku toho se na ni nemůže vztahovat § 47 OZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb., jenž upravuje pouze právní režim těch smluv, které naopak registraci ke své účinnosti vyžadují. Pouze v případech, kdy zákon vyžadoval registraci (což ovšem není případ převodu nemovitosti do socialistického vlastnictví), opomenutí podat návrh na ni v zákonné lhůtě tří let aktivizovalo účinky nevyvratitelné domněnky, že účastníci od smlouvy odstoupili. Obecný soud tak dle názoru Ústavního soudu nevybočil jak při aplikaci, tak i při interpretaci právních předpisů z mezí ústavnosti.
Ani druhou námitku stěžovatele, dle níž kupujícím subjektem nemohl být československý stát, nýbrž Česká socialistická republika, zastoupená příslušným zemědělským učilištěm, Ústavní soud neshledal důvodnou. Netýká se podstaty souzené věci. Podstatou kupní smlouvy ze dne 15. 10. 1970 byl převod vlastnictví k předmětným nemovitostem, jenž měl dovolit jejich využívání Zemědělským odborným učilištěm v Městci Králové. Coby kupující byl nepřesně označen "Československý stát - zemědělské odborné učiliště v Městci Králové", tedy nikoli Československá socialistická republika, jaké bylo tehdejší oficiální označení federativního státu, respektive Česká socialistická republika. S námitkou stěžovatele lze proto souhlasit v tom smyslu, že v předmětné kupní smlouvě byl kupující skutečně označen nepřesně. Důsledné lpění na přesném označení kupujícího "Česká socialistická republika - Zemědělské odborné učiliště v Městci Králové" je však podle názoru Ústavního soudu ve svých důsledcích nepřiměřeně formalistické a tím i v rozporu s principy právního státu.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně ho však nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry či obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případ Ústavní soud neshledal ani žádný jiný důvod, pro který by napadená rozhodnutí měl zrušit.
Ze shora uvedených důvodů nezbylo proto Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2001 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu