Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti S., společnosti s ručením omezeným, zastoupené Mgr. R. A., advokátem, proti nezákonnému zásahu státní moci - ČR - Ministerstvu spravedlnosti, ve věci uplatnění nároku na náhradu škody podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavnímu soudu byla dne 21. 6. 2001 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud uložil nálezem České republice - Ministerstvu spravedlnosti kladně vyřídit žádost stěžovatelky na náhradu způsobené škody, kterou stěžovatelka uplatnila podáním ze dne 8. 6. 2001 ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a aby Ústavní soud dále uložil Krajskému soudu v Ostravě, aby nepokračoval v řízení vedeném u něho pod sp. zn. 20 K 29/96. Současně stěžovatelka podala návrh, aby Ústavní soud nařídil předběžné opatření, kterým by jednak uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti poskytnout stěžovatelce zálohu na náhradu škody, kterou stěžovatelka uplatnila podáním ze dne 8. 6. 2001, a dále uložil Krajskému soudu v Ostravě nepokračovat v řízení vedeném u něho pod sp. zn. 20 K 29/96.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti, které postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, uvedla, že usnesením ze dne 6. 4. 1999, č. j. 20 K 29/96-22, prohlásil Krajský obchodní soud v Ostravě na majetek stěžovatelky konkurs. Stěžovatelka podala proti uvedenému usnesení odvolání, kterému bylo odvolacím soudem vyhověno tak, že napadené rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2001, č. j. 2 Ko 140/99-241, zrušeno a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Dne 10. 6. 2001 podala stěžovatelka podání ze dne 8. 6. 2001 podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jako osoba, která tvrdí, že rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 1999, č. j. 20 K 29/96-22, kterým byl prohlášen konkurs na její majetek na základě procesně právních pochybení soudu první stupně, jí byla způsobena škoda v částce 270.000,- EURO a v částce 5.500.000,- Kč.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, případně zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [§ 72 odst. 1 písm. a), § 82 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Ostravě vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti žádostí ze dne 8. 6. 2001, přičemž žádosti nebylo dosud vyhověno. Podle ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, má stěžovatelka možnost domáhat se náhrady škody u soudu, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl její nárok plně uspokojen. Ústavní stížností by pak bylo možné napadnout pouze konečné rozhodnutí ve věci, budou-li k takovému postupu ústavněprávní důvody. Do té doby je nutno ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, v návaznosti na ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona. Ústavní soud současně konstatuje, že k projednání návrhu tak, jak je formulován, není ani soudem příslušným, neboť stěžovatelkou formulovaný petit přesahuje pravomoc Ústavního soudu, upravenou v čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a d) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost a nepříslušnost, se Ústavní soud nezabýval návrhem na nařízení předběžného opatření, neboť v takovém případě nepřipadá návrh na vydání předběžného opatření v úvahu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 10. 2001
Vojtěch Cepl soudce zpravodaj