Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky E. Š.-P., zastoupené advokátkou JUDr. R. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2000, čj. 38 Ca 499/99-40, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelka se s odvoláním na porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu Kutná Hora, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 9. 1999, čj. PÚ/540/99, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dle názoru navrhovatelky došlo ke zmíněným porušením jejích práv zejména tím, že se obecný soud nezabýval jí navrženými důkazy a argumenty.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 499/99, a, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.
Navrhovatelka se domnívá, že projednávaný návrh je přípustný. Ačkoli napadené rozhodnutí není rozhodnutím konečným, správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem soudu a všechny procesní prostředky jsou tak již nyní údajně vyčerpány. Současně ovšem odkazuje na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, které naopak dopadá na případy, kdy všechny procesní prostředky k ochraně práva vyčerpány nejsou, a tvrdí, že její stížnost svým rozsahem podstatně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu cit. ustanovení.
Ústavní soud se projednávaným návrhem zabýval z pohledu zmíněného ustanovení § 75 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma obnovy řízení); Ústavní soud však neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když všechny procesní prostředky k ochraně práva nebyly vyčerpány, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že navrhovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a nepovažuje proto napadené rozhodnutí za rozhodnutí konečné. Správní orgán je sice při novém projednání vázán právním názorem soudu, nicméně tato okolnost nemá z hlediska § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. vliv na to, zda byly procesní prostředky k ochraně práva vyčerpány či nikoli. Navrhovatelka má nadále právo hájit svůj právní názor v dalším řízení a realizovat svá práva, a to i prostřednictvím podání opravného prostředku proti novému rozhodnutí správního orgánu. Nadto je navrhovatelce zachována následná možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci.
Pokud jde o možnost aplikace odst. 2 cit. ustanovení, Ústavní soud vychází z toho, že jde o výjimku z obecného pravidla obsaženého v odst. 1 téhož ustanovení. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon v daném případě připouští. Obecným důvodem takové výjimky je ohrožení efektivity obrany základních práv a svobod. V dané věci však nejde o situaci "mimořádnou", odůvodňující takovýto výjimečný postup, ale naopak o situaci "řádnou", jež nastává běžně v průběhu soudního řízení: soud v rámci správního soudnictví ruší rozhodnutí správního orgánu a vrací věc tomuto orgánu k dalšímu řízení.
Ústavní soud se za daného stavu věci necítí být oprávněn do věci zasahovat, a to zejména s ohledem na to, že efektivita ochrany práv navrhovatelky dosud není dotčena. Vedle toho tím, že by vstoupil do řízení, by Ústavní soud narušil rovnováhu postavení účastníků v daném soudním řízení a mohlo by i dojít ke křížení pravomocí se soudy obecnými, které chtěla Ústava zásadně vyloučit.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2001 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj