III. ÚS 169/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. O. U., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 1998, sp. zn. 22 Co 30/98, 22 Co 31/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 1997, sp. zn. 7 C 242/90, mimo ústní jednání dne 21. února 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem (§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona), napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 1998 (22 Co 30/98, 22 Co 31/98-252) a spolu s ním také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11.listopadu 1997 (7 C 242/90-221), ve znění doplňujícího usnesení, a navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.
Bez ohledu na podanou ústavní stížnost stěžovatelka podala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání, jež tento soud ve svém rozsudku připustil, a z podnětu kterého Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, oba rozsudky obecných soudů nižšího stupně svým rozsudkem ze dne 30. listopadu 2000 (21 Cdo 2038/99-279, 21 Cdo 2055/99) zrušil a stěžovatelčinu věc vrátil obecnému soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně již právně neexistují a jako taková nemohou být předmětem ústavního přezkumu Ústavním soudem; ústavní stížnost, směřující proti neexistujícím rozhodnutím, posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 per analog. zákona) a jako o takové o ní rozhodl odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 cit. zákona)
V Brně dne 21. února 2001