III. ÚS 416/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. a M. R., obou zastoupených JUDr. Z. N., advokátem, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 1. června 2000, sp. zn. Zn 291/99, mimo ústní jednání dne 10. 1. 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 1. června 2000 (Zn 291/99-8) a tvrdili, že tímto rozhodnutím zmíněné státní zastupitelství porušilo jejich ústavně chráněné právo plynoucí z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného práva došlo tím, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím státní zastupitelství zamítlo jejich stížnost do usnesení Policie ČR, Obvodního oddělení v Židlochovicích (ze dne 22. února 2000, čj. ORBO-328/ŽI-TČ-99), jímž bylo ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1 tr. ř. odloženo trestní stíhání (pro podezření z trestného činu neoprávněného užívání cizí věci - § 249 tr. zák.) vůči statutárnímu zástupci s. p. Lesy České republiky a dalším. Podle výrokové části usnesení policejních orgánů inkriminovaného trestného činu se - spolu s dalšími - měli statutární zástupci Lesů České republiky, s. p., dopustit tím, že neoprávněně užívají pozemky stěžovatelů.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Odhlédnuto od toho, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je ve shodě se zákonem dostatečně a výstižně odůvodněno (§ 125 tr. ř.), stěžovatelé přehlíží, že pro subsidiární povahu ústavního soudnictví a v intencích zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) lze ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí orgánů veřejné moci podat teprve tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona); ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takovými prostředky v intencích zákona rozumí se nejen procesní prostředky opravné, ale také ty, které svou povahou k ochraně tvrzeně porušeného práva mohou vést. Cítí-li se stěžovatelé ohroženi ve svém vlastnickém právu k nemovitostem, mají ex lege k dispozici procesní prostředky vyplývající z obecné ochrany vlastnictví (§ 126 odst. 1 o. z.), které jsou s to jeho účinnou ochranu vyvolat, neboť jako procesní prostředky trestního práva, ostatně sledující také jiné než individuálně určené cíle, nejsou ochranou jedinou, nadto vyloučenou.
Protože z odůvodnění ústavní stížnosti, směřující proti věcné správnosti či legalitě (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a jí napadeného rozhodnutí orgánů veřejné moci, stejně jako z jeho odůvodnění neplyne nic, co by nasvědčovalo jinému porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů, to ostatně nebylo stěžovateli ani tvrzeno, a proto byla posuzovaná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředku shledána jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona).
O nepřípustné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jejich zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. ledna 2001