III. ÚS 549/2000
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. G., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 15 Co 546/2000, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. května 2000, sp. zn. 28 C 178/99, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel, který se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 15 Co 546/2000, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. května 2000, sp. zn. 28 C 178/99, tuto odůvodnil tím, že podle jeho přesvědčení soudy rozhodly v rozporu s čl. 95 Ústavy a s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když své rozsudky založily na neexistující povinnosti "domáhat se přidělování práce", která není nikde uvedena v zákoníku práce a navíc bezdůvodně zamítly provedení důkazu výslechem manželky I. G. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 546/2000, kterým byl dne 9. srpna 2000 potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. května 2000, č. j. 28 C 178/99-95, nebyl shledán zásah do práv, zakotvených v čl. 36 Listiny základních prav a svobod, jak se stěžovatel v návrhu dovolává. Soud II. stupně se vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele a pokud jde o rozsah dokazování, je třeba uvést, že svědkyně I. G. byla vyslechnuta při jednání dne 9. listopadu 1995 a jestliže soud rozhodl, že její opakovaný výslech neprovede, postupoval tak, jak mu to umožňuje § 120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Svým rozhodnutím o rozsahu dokazování a aplikací ustanovení § 35 odst. 1 zákoníku práce nejednal ani v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2001