III. ÚS 576/2000
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci navrhovatelky A. K., zastoupené Mgr. J. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2000, sp. zn. 18 Co 120/2000, 18 Co 121/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. října 1999, ve spojení s usnesením č. j. 11 C 18/97-96 a 11 C 18/97-101, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení výše označených rozhodnutí soudů s tím, že podle jejího přesvědčení bylo jimi zasaženo do práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že postup řízení považuje za nesprávný, stejně tak za nesprávné považuje právní posouzení věci a závěr, podle něhož soudy neshledaly pro rozhodnutí a vyhovění žalobě na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Dále poukázala na okolnosti, za nichž mělo dojít v roce 1969 k vyvlastnění předmětného majetku a z nichž bylo možno dovodit, že správní akt vydaný v této souvislosti má povahu nulitní a je ve skutečnosti paaktem. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 18/97, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 120/2000-111, 18 Co 121/2000, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 20 Cdo 2458/2000-123, nebyl shledán zásah do práv, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala. Dovolání, které podala k Nejvyššímu soudu ČR (jako dědička zemřelého navrhovatele M. K.), bylo odmítnuto dle § 243 odst. 4, odst. 5 věta za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu pro jeho nepřípustnost, ústavní stížností napadeno nebylo. Pokud jde o napadená rozhodnutí soudu I. a II. stupně, zde nutno konstatovat, že soudy nepochybily při hodnocení naplnění ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a když vzaly za nepochybné, že navrhovatel, který podal žalobu na určení, neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na takové žalobě. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2000, v jehož vyčerpávajícím odůvodnění se odvolací soud se všemi námitkami uplatněnými v odvolání zcela vypořádal. Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2001