III. ÚS 741/2000
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě, složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci navrhovatele E. M., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2000, č. j. 17 T 42/99-2169, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2000, sp. zn. 10 To 127/2000, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel, který se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení označených rozhodnutí soudů, odůvodňoval návrh tím, že podle jeho přesvědčení jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudy, došlo k porušení základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že námitky týkající se výslechu svědků a jejich věrohodnosti vznesl u soudů obou stupňů, ty k nim nepřihlédly a hodnocení svědeckých výpovědí pak provedly v rozporu se zákonem, nevzaly zřetel ani na to, že v průběhu vyšetřování nebylo respektováno jeho právo na obhajobu. Poněvadž rozhodnutí o trestu a jeho výkonu přestavuje zásadní újmu, stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 42/99, jeho rozsudku ze dne 17. května 2000, jakož i rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2000, sp. zn. 10 To 127/2000, zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení před soudem I. stupně, tam, kde obsah výpovědi svědků, slyšených v přípravném řízení, byl čten, činil tak soud se souhlasem obžalovaného a jeho zástupce, jinak pak byli svědci vyslechnuti soudem, opět za účasti obou. Rozsah dokazování, průběh řízení a hodnocení důkazů, to vše odpovídalo základním zásadám trestního řízení a tedy znění § 2 tr. řádu. Vrchní soud v Praze se v obsáhlém a přiléhavém odůvodnění svého rozsudku vypořádal se všemi námitkami, uplatněnými obžalovaným v odvolání, a proto lze konstatovat, že se obecné soudy v předmětném řízení nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2001