III. ÚS 83/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené Mgr. B. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 1999, sp. zn. 30 Ca 128/99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka, napadající rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 1999 (30 Ca 128/99-16), v ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího přesvědčení rozhodnutím obecného soudu byla porušena práva zaručená čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť k doměření daně z příjmů došlo na základě pouhého pokynu orgánu státní správy, tj. pokynu Ministerstva financí ČR, a nebylo respektováno, že ke zhodnocení nemovitosti, související s výměrem daně, došlo z prostředků, které byly společným majetkem manželů.
Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové ve svém písemném vyjádření ze dne 20. 12. 2000 poukázal na obsah platebního výměru č. 990000001 ze dne 25. 1. 1999, na znění § 23 odst. 6 zák. č. 586/1992 Sb., na obsah odůvodnění rozsudku ze dne 24. 11. 1999 v předmětné věci a navrhl, aby byla stížnost navrhovatelky jako nedůvodná odmítnuta.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové (30 Ca 128/99), a jeho výše označeného rozsudku, zásah do práv, jichž se navrhovatelka v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl. Jmenovaný soud se v řízení o žalobě stěžovatelky vypořádal se všemi jejími námitkami směřujícími proti rozhodnutí, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1996 v částce 271.745,- Kč. V rozsudku pak přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč napadené rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 21. června 1999 (FŘ/1696/110//99 -Va) je správné a proč správně aplikoval ustanovení § 23 odst. 7 zák. o daních z příjmu, když bylo spolehlivě prokázáno postavení stěžovatelky jako výlučné vlastnice zhodnocené a pronajaté nemovitosti - tedy postavení osoby, které podnikající nájemce poskytl zhodnocením její nemovitosti nepeněžité plnění a proč nebylo podstatné, že ona a nájemce jsou manželé mající společné jmění.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným, a proto v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. února 2001