III. ÚS 97/01
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci navrhovatele G., zastoupeného JUDr. A.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2000, sp. zn. 10 Co 1045/2000, a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. září 2000, č. j. 15 C 335 /98-281, t a k t o :
Návrh se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě k tomu stanovené, se stěžovatel domáhal zrušení výše označených rozsudků soudů obou stupňů s tím, že se jimi cítí dotčen na právech, zaručených čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na průběh řízení o žalobě L.K., v níž jmenovaná uplatnila restituční nároky, na opětovná zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a vyslovil přesvědčení, že soud I. stupně i soud odvolací nerespektoval jeho právní názor a nesprávně také aplikoval zákony o mimosoudních rehabilitacích, jakož i zákon č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu spisu Okresního soudu Karlovy Vary sp. zn. 15 C 335/98 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2000, sp. zn. 10 Co 1045/2000, Ústavním soudem zásah do práva, kterého se navrhovatel dovolává, shledán nebyl. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, při aplikaci § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i zák. č. 116/1994, kterým se citovaný zákon doplňuje, a při hodnocení důkazů svědčících o řádném a včasném podání výzvy k vydání věci nepochybil, stejně jako při výkladu a použití ustanovení § 1 odst. 3, § 3 a § 47 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru se soudy řídily právním názorem Nejvyššího soudu České republiky, vysloveným v rozsudku ze dne 2. března 2000, č. j. 28 Cdo 2602/99-261, jakož i nálezem Ústavního soudu, vydaným ve věci sp. zn. IV. ÚS 310/98 a publikovaným ve sv. 12. pod č. 121 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2001