IV. ÚS 228/01
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) J.H., 2) M.S., 3) E.T., 4) E.Z., 5) Ing. J.S., všichni zastoupeni JUDr. J.J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, čj. 30 Co 575/2000 - 125, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 3 C 159/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když tvrdí, že byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Jak je patrno z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp.zn. 3 C 159/97, byl rozsudek uvedeného soudu, čj. 3 C 159/97 - 99, ze dne 25. 1. 2000, ve výroku o věci samé potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze, čj. 30 Co 575/2000 - 125, ze dne 24. 1. 2001, přitom tímto rozhodnutím odvolacího soudu nebylo vyhověno návrhu stěžovatelů na připuštění dovolání, který v souladu s ust. § 239 vznesli. Dovolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze však již stěžovatelé nepodali, a nevyužili tak možnosti dané jim citovaným ustanovením v jeho odstavci druhém.
Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Jelikož stěžovatelé mohli využít institutu dovolání a toto neučinili, je jejich ústavní stížnost ve smyslu shora citovaného ustanovení nepřípustná.
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2001
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj