Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Ing. V. D. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 Nt 111/2000, ze dne 23. 10. 2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2000, sp. zn.1 Nt 111/2000, se zrušuje.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení práv zaručených čl. 8 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byl dle § 381 odst. l tr. řádu vzat do vydávací vazby. Návrh na uvalení vazby, jak uvádí stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti, podalo Krajské státní zastupitelství v Brně, které provádí šetření o vydání stěžovatele do Vietnamské republiky, a to na podkladě zatýkacího rozkazu Městského policejního ředitelství v Hai Phong ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 95/LTN, podle něhož je stěžovatel podezřelý ze spáchání trestného činu "pašování zboží přes státní hranici" dle § 97 část. VUU vietnamského trestního zákona. Vydání napadeného usnesení, jak se dále uvádí v důvodech ústavní stížnosti, předcházelo omezení stěžovatele na osobní svobodě, k němuž došlo ze strany policie dne 20. 10. 2000 ve chvíli, kdy se dostavil na referát cizinecké policie v Brně, kde mu mělo být prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu v České republice. Dne 22. 10. 2000 v 10,00 hod byl předán Krajskému soudu v Brně a vlastní řízení o uvalení vazby pak začalo 23. 10. 2000, již v přítomnosti jeho obhájce, v době po 9,30 hod. s tím, že soudkyně Krajského soudu v Brně po poučení nechala protokolovat jeho výpověď. V 10,02 hod. byla obhájcem stěžovatele upozorněna na to, že vypršela 24 hodinová lhůta daná k rozhodnutí článkem 8 Listiny základních práv a svobod, a tudíž že je stěžovatel nadále omezován na osobní svobodě protiprávně. Na toto upozornění reagovala soudkyně tak, že obratem vyhlásila, že jej bere do vazby dle § 381 odst. 1 tr. řádu, a i čas tohoto vyhlášení je zanesen ve spisovém materiálu. Skutečnost, že v jeho případě nebyla dodržena stanovená lhůta 24 hodin, pak podle něj dokladuje samotný spisový materiál, sp. zn. 1 Nt 111/2000, Krajského soudu v Brně, kde jsou časové údaje podchyceny, a odkázal na přítomnost dalších osob - jeho obhájce, soudní zapisovatelky a dvou policistů eskortního oddílu CZP MŘ PČR Brno, kteří mohou prokázat, že usnesení o vzetí do vazby bylo vydáno po 10,00 hod. uvedeného dne. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že i při odhlédnutí od ostatních okolností případu, jako že se jednání, jež je mu kladeno za vinu, nedopustil, není dle jeho názoru uvalení vazby dle § 381 odst. 1 tr. řádu v souladu se zákonem, neboť nejsou naplněny znaky tímto ustanovením požadované. Odůvodnění napadeného usnesení je totiž dle jeho názoru nepřezkoumatelné, když jediné zdůvodnění je podle něj dáno citací uvedenou v odůvodnění, a to "okolnostmi případu a osobou jmenovaného".
Krajský soud v Brně, jako účastník tohoto řízení, v písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na šetření, které ve věci provedl místopředseda Krajského soudu v Brně, jehož závěr nepotvrzuje, že by v dané věci došlo k překročení 24 hodinové lhůty při vydání rozhodnutí o uvalení vydávací vazby.
Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 Nt 111/2000, z jehož obsahu zjistil, že časové údaje, týkající se předání věci soudu dne 22. 10. 2000 v 10,00 hodin, odpovídají skutečnosti. Tímto okamžikem tedy počala stěžovateli běžet 24 hodinová lhůta uvedená v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v níž soud byl povinen rozhodnout o uvalení vazby. Jak je dále patrno z obsahu uvedeného spisu, jmenovitě z protokolu o jednání o návrhu krajského státního zástupce v Brně na vzetí stěžovatele do vazby ze dne 23. 10. 2000, počalo toto jednání, jehož výsledkem bylo vydání napadeného usnesení o vzetí stěžovatele do vazby, v 9,30 hod. Poté po vyjádření stěžovatele a jeho obhájce a jejich reakce na poučení soudkyně o možnosti zkráceného vydávacího řízení bylo vyhlášeno rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby s tím, že skončení tohoto jednání poté, co bylo dáno poučení o tom, že proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek, je vyznačeno časem 10,02 hod. Po podpisech protokolu přítomnými pak následuje poznámka, která není podepsána, v níž se uvádí, že rozhodnutí bylo vydáno po lhůtě v 10,02 hod. K uvedenému protokolu pak následně, jak dále patrno z obsahu označeného spisu, podala vyjádření kromě předsedkyně senátu, jež napadené rozhodnutí vydala, také zapisovatelka, která protokol o jednání prostřednictvím počítače pořizovala, v němž tato potvrzuje, že samotné rozhodnutí bylo vydáno krátce před 10,00 hodinou. S přihlédnutím k tomu, že písemné vyhotovení protokolu o jednání bylo pořízeno v 10,02 hod, dále k tomu, že po vyhlášení rozhodnutí následovalo ještě poučení o opravném prostředku, jakož i následné jeho podepisování přítomnými, jeví se Ústavnímu soudu jako skutečnosti odpovídající, že k samotnému vyhlášení rozhodnutí došlo ještě před uplynutím lhůty stanovené v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to také s ohledem na dobu, kdy úkon započal - 9,30 hod. - a jeho obsah, tak jak byl v protokolu o něm zachycen. Ústavní soud tedy s ohledem na shora uvedené nepřisvědčil stěžovateli v tom, že by v důsledku nedodržení zákonem stanovené lhůty došlo k porušení práva, zaručeného čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Na druhé straně však Ústavní soud nemůže pominout fakt, že rozhodnutí o vzetí osoby do vazby podle ustanovení § 381 odst. 1 tr. řádu, s odkazem na které bylo usnesení krajského soudu vydáno, je rozhodnutím fakultativním, které je vázáno na zákonnou podmínku, že uvalení vazby je nutné k zamezení útěku takové osoby. V daném případě za stavu, kdy stěžovatel tvrdí, jak z obsahu spisu patrno, že v České republice žije legálně již od roku 1993, nikdy zde nebyl souzen, má zde povolen dlouhodobý pobyt, vlastní zde rodinný dům, v němž bydlí se svou družkou, s níž má pětileté dítě, a od roku 1995 z České republiky nikdy nevycestoval, tak pouhý odkaz na okolnosti případu a osobu stěžovatele, jak to v odůvodnění svého rozhodnutí obecný soud učinil, aniž byl uvedený odkaz jakkoliv konkretizován, není podle přesvědčení Ústavního soudu způsobilý odůvodnit nutnost uvalení vazby k zamezení útěku.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu tak, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z nich, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení způsobem zakotveným v § 134 odst. 2 tr. řádu (viz nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 188/99, IV. ÚS 137/2000). Uvedenému požadavku však napadené usnesení, jak shora uvedeno, nevyhovuje, dostává se tak do rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a proto bylo Ústavním soudem zrušeno [§ 82 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. března 2001