Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.B., zastoupené JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2000, č.j. 6 Co 1774/2000-96 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2000, č.j.7 C 44/99-70, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění :
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2000, č.j. 6 Co 1774/2000-96 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2000, č.j. 7 C 44/99-70, jimiž byl pravomocně zamítnut její návrh na vydání rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterým by bylo určeno, že na ni přechází vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem v k.ú. H. Odvolací soud dále nepřipustil návrh stěžovatelky na připuštění dovolání, když neshledal pro připuštění dovolání důvody.
Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozsudky jsou v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu České Budějovice, sp. zn. 7 C 44/99, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§ 75 odst. 1 zákona). V daném případě byl napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2000, č.j. 6 Co 1774/2000-96 právní zástupkyni stěžovatelky doručen dne 7. 12. 2000. Uvedeným dnem doručení započala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula dne 5. 2. 2001. Stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 6. 2. 2001, tudíž po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. § 72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost by mohla být odmítnuta též jako nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona z toho důvodu, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelka vytvořila stav, kdy mohla využít tzv. podmíněně přípustné dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud např. již např. v usnesení I. ÚS 171/96 ze dne 11. 9. 1996 vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Podle přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17) se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1. 1. 2001) projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj