VI. Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z ustanovení § 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon, nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních předpisů, vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence. (Viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/99, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 16, s.13-14). Vycházeje z uvedené interpretace ustanovení § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě § 272 tr. řádu zkoumal Ústavní soud, bylo-li napadené zákonné ustanovení přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem toliko z pohledu jeho novelizací, provedených po 1. lednu 1993. Jde o tyto zákony: - čl. I bod 177 zák. č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích: "V § 272 se vypouštějí slova "generální prokurátor nebo"." - Čl. XI zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony: "V § 272 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní: (2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci 1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia."." Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylo zjištěno, že - zák. č. 292/1993 Sb. byl přijat na 14. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (1. volební období) dne 10. listopadu 1993, když z přítomných 155 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 104, 10 hlasovalo proti a 41 se hlasování zdrželo; předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v částce 74/1993 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 10. prosince 1993, účinnosti pak nabyl dne 1. ledna 1994; - zák. č. 30/2000 Sb. byl schválen na 19. schůzi (3. volební období) Poslanecké sněmovny dne 9. prosince 1999 usnesením č. 670, když z přítomných 187 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 164, a jeden poslanec hlasoval proti; předmětný zákon byl schválen Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na 15. schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249, dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při kvoru 37, hlasovalo pro jeho přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo; předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v částce 11/2000 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 23. února 2000, účinnosti pak nabyl dnem 1. ledna 2001.
VII. VII/a Stížnost pro porušení zákona je dle ustanovení § 266 a násl. tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, jenž sluší toliko státu a jímž lze dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele. Nejvyšší soud, jenž je o stížnosti pro porušení zákona příslušný rozhodovat (§ 266 odst. 1 tr. řádu) a kromě oprávnění ve věci přijmout akademický výrok (§ 268 odst. 2 tr. řádu), je nadán i kompetencí kasační, resp. apelační (§ 269 odst. 2, § 271 tr. řádu), a to i v případě stížnosti podané v neprospěch obviněného (§ 272 tr. řádu). Právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu, přejímán pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zák. č. 64/1956 Sb. a zák. č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993 [§ 266 a násl. zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Zák. č. 87/1950 Sb. přinesl opuštění předchozí koncepce demokratického trestního procesu a představoval převzetí sovětské totalitní koncepce stalinského ražení. Při projednání osnovy zákona Národním shromážděním dne 11. července 1950 v této souvislosti tehdejší ministr spravedlnosti Rais prohlásil: "Bylo-li nám dopřáno přispět k socialistickému budování naší vlasti vypracováním důležitých nových zákonů a mezi nimi trestních předpisů, tak především patří za to naše vřelé poděkování sovětské socialistické právní vědě a vynikajícím sovětským pracovníkům v odboru trestního práva. (Potlesk.) Stejně jako v jiných oborech, rovněž v trestním právu patří sovětské vědě nesporné světové prvenství. Právníci Sovětského svazu pozvedli na nebývalou výšku a zpracovali nepřekonatelným způsobem problémy socialistického trestního práva a obohatili na podkladě učení marxismu-leninismu vědu o trestním právu o nové důležité poznatky, ke kterým měšťácká věda nikdy nedospěla a nemůže dospět a o vyřešení kterých se již dnes ani nepokouší. Znalost sovětských zákonů a sovětské teorie byla nutným a základním předpokladem pro formulaci našich nových trestních zákonů, a bez níž by nám nebylo možné v tak krátkém čase dokončit osnovy, které teď projednává Národní shromáždění. Je samozřejmé, že přitom bylo třeba navázat na náš dosavadní vývoj i na historické zkušenosti našeho pracujícího lidu. Třeba však zdůraznit, že podstata otázek, kterými se zabývá nové trestní právo, byla odhalena a vzorně zpracována ve zkušenostech Sovětského svazu. Výsledky legislativní práce na novém trestním právu jsou proto novým úspěchem nejen naší dělnické třídy, nýbrž i marx-leninského myšlení vůbec a socialistické vědy velikého Sovětského svazu zvláště." (viz www.psp.cz) Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného v tr. řádu z roku 1950 bylo projevem posílení moci exekutivní vůči moci soudní (a to zejména prokuratury jako tzv. "strážce socialistické zákonnosti"). Vycházelo dále z nedůvěry ve spolehlivost justice v pozici represivního aparátu totalitního státu a představovalo instalování možnosti centrálním rozhodnutím dosáhnout revokace jakéhokoli pravomocného trestněprávního rozhodnutí, a to i v neprospěch obviněného. Lze přisvědčit jak vyjádření Předsedy Poslanecké sněmovny, tak i ministra spravedlnosti, že problém ústavnosti institutu stížnosti pro porušení zákona byl opakovaně posuzován při polistopadových novelizacích tr. řádu, a dále byl výrazně kriticky reflektován i v teorii trestního práva procesního (viz např. P. Šámal, Opravné prostředky v trestním řízení. Stížnost pro porušení zákona. Obnova řízení. Praha 1999, s. 160-161).
VII/b K ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces, patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany postavení obviněného, jemuž sluší presumpce neviny, je dále součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.
Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení se promítá do všech stadií trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů, právu vyjadřovat se k prováděným důkazům, apod.). Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení není absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp. výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezení oprávnění státního zástupce podat návrh na obnovu řízení v neprospěch obviněného dle § 279 písm. a) tr. řádu]. Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy. V trestním procesu nadto slouží ochraně obviněného, jemuž svědčí až do okamžiku jeho odsouzení presumpce neviny, a je úzce spjat s kontradiktorní povahou trestního řízení. (Viz zejména případy Bönisch vs. Rakousko a Brandstetter vs. Rakousko - doktrinární analýzu podává např. J. A. Frowein, W. Peukert, Europäische Menschenrechtskonvention. EMRK-Kommentar. Kehl-Strabetaburg-Arlington 1996, s. 219 a násl., M. de Salvia, Compendium de la CEDH. Kehl-Strabetaburg-Arlington 1998, s. 147 a násl.)
Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků, upravených v trestním řádu, toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesní strana v trestním řízení (přičemž nelze považovat za rozhodné, který státní orgán ve kterém stadiu trestního řízení je oprávněn jeho jménem jednat), disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v trestním procesu, plynoucího z ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud by z uvedeného tvrzení bylo vyjmuto oprávnění podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, a to z důvodu jeho chápání jako procesního výrazu určitého "dobrodiní", jenž v oblasti práva hmotného není způsobilý zasáhnout práva obviněného, výtka protiústavnosti se zužuje na institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného. V období před přijetím trestního řádu č. 87/1950 Sb. platný trestní řád (zákon č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů) znal v rámci soustavy mimořádných opravných prostředků institut zmateční stížnosti pro zachování zákona, jenž "v zájmu jednotnosti práva" umožňoval "generálnímu prokurátorovi právo z moci úřední nebo z příkazu ministra spravedlnosti dovolati se rozhodnutí nejvyššího soudu o otázce, zda určitým 1. rozsudkem, 2. usnesením nebo 3. postupem trestního soudu (nebo státního zastupitelství) byl porušen zákon" (J. Kallab, Učebnice trestního řízení. Brno 1930, s. 207). Rozhodnutí nejvyššího soudu však zpravidla nemělo účinku na obžalovaného, šlo "jen o autoritativní rozřešení sporné snad právní otázky, aniž soudy by byly vázány mínění nejvyššího soudu vzíti za své" (tamtéž, s. 208). Důsledky pro obviněného ve formě reformace anebo kasace byly právní úpravou zmateční stížnosti pro zachování zákona (§ 292 zákona č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů) předvídány výjimečně, a to toliko ve prospěch obviněného v případě jeho odsouzení k trestu. Z naznačené rekapitulace plyne, že právní úprava, obsažená v předúnorovém trestním řádu v řízení o zmateční stížnosti pro zachování zákona podané v neprospěch obviněného, umožňovala přijetí toliko akademického výroku za účelem sjednocování judikatury při řešení dané právní otázky, nepřipouštěla ale nepříznivé kasační, resp. reformační účinky pro obviněného. Takto koncipovaná stížnost pro zachování zákona platí v Rakouské republice až do současnosti. V základním mezinárodním srovnání k institutu stížnosti pro porušení zákona, jenž je k dispozici toliko jedné procesní straně, státu, a jenž může směřovat v neprospěch obviněného proti pravomocným rozhodnutím soudů, jakož i orgánů přípravného řízení, nelze najít paralelu.
Toliko ilustrativně lze v této souvislosti zmínit kupř. právní úpravu německou. Soustava opravných prostředků, zakotvená v platném trestním řádu (zák. č. 253/1877 RGBl., ve znění pozdějších předpisů) zahrnuje instituty stížnosti, odvolání, revize a obnovy řízení, jež plně odpovídají požadavkům, plynoucím z čl. 6 Úmluvy, tj. i principu "rovnosti zbraní". Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní" vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. proti rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právním státu, a to od dob osvícenství, patří zásada obžalovací, resp. akuzační (§ 2 odst. 8 tr. řádu), jíž byla v trestním procesu překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací nezbytnou součástí demokratického trestního procesu, respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, je institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání obžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesní subjekty. Z pohledu ústavního pak tato zásada plyne z ustanovení čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Je-li Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního stíhání, dle § 272 tr. řádu oprávněn takovéto rozhodnutí zrušit a orgánům činným v přípravném řízení přikázat, aby v trestním stíhání pokračovaly, pak nelze toto oprávnění kvalifikovat jinak, než jako ústavně rozporný průlom do kautel spojených se zásadou obžalovací v trestním řízení. Orgán, jemuž věc byla přikázána, je přitom podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Nejvyšší soud tímto významně ovlivňuje skutečnosti, z nichž podání obžaloby vychází, a tím i zásadu obžalovací. V této souvislosti nutno poukázat i na trvalý nárůst počtu i poměr podaných stížností do rozhodnutí v přípravním řízení. Poukazuje-li se ve vyjádření ministra spravedlnosti na pozitivní efekty institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného v kontextu vyrovnání se s obdobím totalitní zvůle, nutno konstatovat následující:
Novela tr. řádu č. 265/2001 Sb. zavádí institut dovolání v neprospěch obviněného, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a jenž je svěřen nejvyššímu státnímu zástupci [§ 265a odst. 1, § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, ve znění zák. č. 265/2001 Sb.]. Ve vztahu k pravomocným usnesením nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci pak novela zavádí oprávnění nejvyššího státního zástupce tato rozhodnutí rušit pro jejich rozpor se zákonem (§ 173a, § 174a tr. řádu, ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Ke dni nabytí účinnosti novely tr. řádu, provedené zák. č. 265/2001 Sb., tj. k 1. lednu 2002, se tím vytváří právní mechanismus, jenž umožňuje státu efektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení, zároveň ale dostát požadavkům plynoucím pro řádný proces z čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zejména požadavku rovnosti účastníků řízení (požadavku "rovnosti zbraní"). Odložením derogačního účinku nálezu Ústavního soudu v předmětné věci ke dni 31. prosince 2001 pak v právní úpravě z pohledu analyzovaného účelu mimořádného opravného prostředku nevzniká žádná mezera.
V uvedeném kontextu nutno poukázat na skutečnost, že otázkou rovnosti účastníků trestního řízení a hledisky jejího možného omezení v neprospěch obviněného se Ústavní soud obsáhle zabýval ve věcisp. zn. Pl. ÚS 4/94. V souvislosti s ústavností institutu anonymních svědků v trestním řízení konstatoval: "Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti účastníků. . K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. . Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících kritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). . Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod.
Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv."
Z pohledu naznačených kautel principu proporcionality institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného, prolamující základní práva, plynoucí z ústavního principu rovnosti, neobstojí. Jakkoli sleduje jako svůj cíl ochranu veřejného zájmu na spravedlivém potrestání pachatele trestného činu, a tím princip panství práva, nesplňuje podmínku potřebnosti, tj. podmínku, spočívající v porovnání legislativního prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. Tato skutečnost vystupuje zvlášť významně do popředí v souvislosti se zavedením mimořádného opravného prostředku - dovolání - v trestním řízení novelou tr. řádu č. 265/2001 Sb. V souvislosti s proklamovaným účelem výjimečnosti institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného nutno poukázat i na statistickými údaji prokázanou stoupající tendenci zvyšování poměru podaných stížností v neprospěch obviněných.
Dopadá-li zrušení § 272 tr. řádu nejen na případy porušení zákona ve prospěch obviněného, ale i na všechny další případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, ale byl porušen u dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost podána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby, znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho odměnou a hotovými výdaji apod.), pak by, dle názoru ministra spravedlnosti, tyto případy nebyly nadále stížností pro porušení zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním. Tato okolnost na důvodnosti zrušení institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného však nic nemůže změnit. Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných. Za takové nelze pak označit ty, jež v této souvislosti uvádí ministr spravedlnosti ve svém vyjádření.
Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že § 272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v souvislosti s jím založenou možností rušit v neprospěch obviněného i pravomocná rozhodnutí v přípravném řízení, rovněž i s čl. 80 odst. 1 a s čl. 90 Ústavy a s čl. 40 odst. 1 Listiny, pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo o jeho zrušení. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že zrušením § 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 tr. řádu).
VII/c Ustanovení § 272 tr. řádu bylo v průběhu předmětného řízení před Ústavním soudem částečně novelizováno zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dle č. I bodu 199 "V § 272 odst. 1 a 2 se slova "do tří měsíců od jeho podání" nahrazují slovy "do šesti měsíců od jejího podání"." Tato zákonná úprava je platná dnem 31. července 2001, tj. dnem rozeslání částky 102/2001 Sbírky zákonů, v níž byl předmětný zákon publikován, dle čl. XIV pak nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2002. Dle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dán důvod zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se Ústavní soud vyjádřil zejména v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 20/99, ze dne 18. dubna 2001. Konstatoval, že v případě, je-li novelou zákona určité ustanovení zrušeno a zároveň ve shodné dikci přijato, avšak v systematice zákona zařazeno odlišně, jedná se o nový projev vůle zákonodárce, tudíž původně navrhovatelem napadené ustanovení pozbylo platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány ani podmínky připuštění změny návrhu podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 95 odst. 1 a 2 o. s. ř. V předmětné věci se však jedná o případ odlišný, na který ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedopadá. Novelou tr. řádu, provedenou zák. č. 265/2001 Sb., byla totiž změněna toliko část ustanovení § 272 tr. řádu (a to prodloužením lhůty pro rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného). Tato část z hlediska důvodů posuzování ústavnosti celého ustanovení § 272 tr. řádu, dotýkajících se institutu stížnosti pro porušení zákona jako takového, není rozhodná. VII/d
Dle ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu "zajistit osobu obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však jen tehdy, navrhne-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného a považuje-li to Nejvyšší soud za nezbytné vzhledem k závažnosti trestného činu a naléhavosti vazebních důvodů". Uvedené zákonné ustanovení v předmětné věci ze strany Nejvyššího soudu uplatněno nebylo, a tudíž u něj nebyly dány podmínky postupu dle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viz např. nález ve věcisp. zn. Pl. ÚS 8/95).
Ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu se v důsledku zrušení ustanovení § 272 tr. řádu (čili v důsledku zrušení kasační, resp. apelační pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného) stává ustanovením obsoletním. Derogací skutkové podstaty obsažené v § 272 tr. řádu ztrácí ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu rozumný smysl: Ruší-li se kasační, resp. apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného, a je ponechána možnost přijetí toliko akademického výroku bez konkrétního dopadu na obviněného, pak nelze než ponechání pravomoci Nejvyššího soudu v takovém řízení rozhodnout o zatčení obviněného, resp. o jeho vzetí do vazby považovat za contradictio in adiecto. Jinými slovy: V situaci, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení derogačním nálezem Ústavního soudu ustanovení jiné, obsahově od předchozího odvislé, ztrácí rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, je tímto dán důvod pro zrušení i tohoto zákonného ustanovení, a to aniž by se jednalo o postup ultra petitum. Platnost takového ustanovení zaniká totiž na základě principu cessante ratione legis cessat lex ipsa, derogace provedená Ústavním soudem má proto toliko evidenční, technickou povahu.
Pro uvedené plénum Ústavního soudu v návaznosti na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu zrušilo rovněž ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odložil účinnost derogačního nálezu, i ve vztahu k ustanovení § 276 věty čtvrté trestního řádu, k datu 31. prosince 2001. VII/e Nad rámec rationis decidendi, toliko jako obiter dictum, považuje Ústavní soud za potřebné se vyjádřit i k právním důsledkům tohoto derogačního nálezu. Důsledkem prvním je dopad ustanovení § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu na předmětnou věc. Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu dle uvedeného zákonného ustanovení důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. V rozhodované věci však o takový důvod nejde. Porušení principu "rovnosti zbraní" v zákonné úpravě aktivní legitimace k podání mimořádného opravného prostředku se totiž nedotýká ústavnosti, případně zákonnosti samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na ně navazujícího. Zrušení § 272 tr. řádu tudíž důvod obnovy řízení dle § 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá. Důsledkem druhým je pak otázka intertemporality derogačního nálezu, tj. otázka, zda se případná derogace § 272 tr. řádu vztahuje i na případy, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Jelikož Ústavní soud není oprávněn, v souvislosti se svou pravomocí rušit zákony a jiné právní předpisy, resp. jejich jednotlivá ustanovení, pozitivním způsobem upravit z toho plynoucí intertemporální důsledky, nelze než v této souvislosti odkázat na obecné principy právní. Pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování. V rozhodované věci zrušením § 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 tr. řádu). Z uvedeného plyne, že v případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního soudu rozhodnout již toliko akademickým výrokem. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. října 2001
Odlišné stanovisko soudce JUDr. V. Š. v plenární věci návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 272 trestního řádu zák. č. 141/1961 Sb. Odlišným stanoviskem vyjadřuji v této věci svůj nesouhlas s odůvodněním nálezu ze dne 31. října 2001, pokud a) plénum Ústavního soudu opírá své závěry o "statistickými údaji prokazovanou stoupající tendenci zvyšování počtu podaných stížností v neprospěch obviněných (přesněji odsouzených), a to v absolutní i relativní relaci", b) protiústavnost nálezem zrušených ustanovení § 272 a § 276 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., v trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů, vyvozuje (odkazem na čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) též z principu "rovnosti zbraní". ad a) O statistickými údaji prokázané stoupající tendenci (zvyšování počtu podaných stížností v neprospěch obžalovaných) bylo by lze hovořit jen tehdy, jestliže by o ní byl v ústním jednání pléna Ústavního soudu proveden důkaz, a jestliže by tvrzená skutečnost z něj vyplývala. Podle dlouhodobě ustálených procesních zásad se jednak dokazování provádí (soudem) při jednání (§ 48 odst. 1 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), jednak za důkaz mohou být sice pokládány různé prostředky, jimiž lze zjistit (prokázat) stav věci (§ 49 odst. 1 zákona), nicméně dokazování samo musí být vždy provedeno tak, aby účastníci řízení mohli vůči v řízení provedenému důkazu uplatnit svá procesní práva (§ 32 zákona, § 123 o. s. ř.). V posuzované věci však plénum Ústavního soudu dokazování neprovádělo; jestliže předsedkyně Nejvyššího soudu ČR k žádosti Ústavního soudu (soudce zpravodaje) ve dvou podáních (ze dne 31. srpna 2001 a 5. září 2001) předložila "pro účely předmětného řízení" vyžádané statické údaje, šlo - z hlediska ústního jednání pléna Ústavního soudu - jen o předcházející procesní úkon soudce zpravodaje, jímž zajistil (pro ústní jednání) listinný důkaz (§ 42 odst. 3 zákona), nikoli však již o důkaz listinou v ústním jednání pléna Ústavního soudu provedený (§ 48 odst. 1 al. 1, 2 zákona, § 129 o. s. ř.), neboť zprávu soudce zpravodaje, byť by v ní byl důkazní pramen označen, za důkaz, nadto za důkaz provedený, pokládat nelze. Mimo to v odůvodnění nálezu Ústavního soudu citované statistické údaje samy o sobě ani "v absolutní ani v relativní relaci" nic podstatného a jednoznačného nevypovídají; mohou být totiž - bez bližšího rozboru (vyhodnocení) - vyloženy jak pro libovůli rozhodujících orgánů veřejné moci, tak pro stoupající nedostatky v rozhodovací praxi nižších orgánů činných v trestních věcech a pro z nich vyplývající potřebu ať již sjednocování rozhodovací praxe především obecných soudů (§ 28, § 29 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nebo nápravy nezákonnosti.
ad b) Rozhodovací důvody nálezu jsou mimo jiné opřeny o tzv. princip rovnosti zbraní. Ani Listina základních práv a svobod (čl. 37 odst. 3, resp. čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR) ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1) však takový princip neznají, jakkoli je v cizí odborné literatuře užíván a jakkoli již také zdomácněl i v odborné literatuře české. Rozumí-li se principem základní myšlenka nebo zásada (k tomu srov. např. Sborník jazyka českého), pak v uvažovaném smyslu a v daných souvislostech jde o rovnost účastníků řízení a nikoli o výběr procesních prostředků, které oni k uplatnění (prosazení) svého práva "zbraněmi" v řízení - zpravidla před soudem - užívají. Tzv. "rovnost zbraní" je tak rovnosti účastníků řízení podřazena (je v něm obsahově zahrnuta) a již proto nemůže být jako její odvozenina pokládána za základní myšlenku nebo za zásadu, tedy za princip, který by se nadto v dané věci měl "promítat do všech stádií trestního řízení".
Odepře-li orgán v trestním řízení činný obviněnému (obžalovanému) nedůvodně právo vyjádřit se k provedenému důkazu nebo omezí-li jej při navrhování důkazů a podobně (viz druhý odstavec VII/b odůvodnění nálezu) neporušuje tím "princip rovnosti zbraní", ale zcela zřetelně porušuje buď zásadu nestrannosti řízení nebo, a to zpravidla a především, jde-li takové pochybení ve prospěch jiného účastníka řízení (v dané věci ve prospěch státního zastupitelství), zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Pojem "rovnosti zbraní" má svůj původ v odlišných historických i kulturních podmínkách anglosaského (amerického) práva a jeho vývoje, a jako takový je v našich podmínkách při nalézání práva (ochraně ústavnosti) jako quasidoktrinální silácký pojem nevhodný a nadto, povýšením na princip a v záměně za zásadu rovnosti účastníků řízení, nepřípadný; jsem proto přesvědčen, že odkaz na něj není v rozhodovacích důvodech soudních rozhodnutí včetně nálezů Ústavního soudu (jejich odůvodnění) na místě. V Brně dne 13. 11. 2001