Odlišné stanovisko K nálezu pléna Ústavního soudu z 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh Okresního soudu v Karviné na zrušení § 18a odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) za středníkem a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., zaujímám podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, toto odlišné stanovisko:
Řízení bylo zahájeno podáním návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. předaného k poštovní přepravě 28. června 2000 a doručeného Ústavnímu soudu 29. června 2000, v němž Okresní soud v Karviné navrhl zrušení uvedených ustanovení zákona. Dne 13. června 2000 byl vyhlášen ve Sbírce zákonů a nabyl platnosti zákon č. 150/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 1. července 2000. Tohoto dne pozbyla platnosti ustanovení § 18a odst. 1 písm. c) odst. 2 písm. b) za středníkem, jichž se novelizace mimo jiné týkala. Plénum Ústavního soudu mělo podle mého názoru v tomto rozsahu usnesením řízení zastavit podle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a zamítavý výrok nálezu měl platit jen pro § 18a odst. 3, který změněn nebyl. Není totiž v pravomoci Ústavního soudu rozhodovat o návrzích na zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, které pozbyly před skončením řízení u Ústavního soudu platnosti. Úvahu o přímé aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy považuji za irelevantní neboť tato norma stanoví pouze, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. Tento ústavní předpis upravuje postup obecného soudu, nikoli Ústavního soudu, který při posuzování návrhů na zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení musí vycházet z obsahu a rozsahu své rozhodovací pravomoci [ čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ] a nemůže přehlížet zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy).
Uznávám argumenty většiny pléna, mám však za to, že by se měly promítnout v příslušné legislativní úpravě zákona o Ústavním soudu. Tato činnost je však vyhrazena moci zákonodárné. Za současného stavu je povinností Ústavního soudu i v případě předložení věci soudem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy postupovat podle § 67 ( za jiné situace podle § 66) zákona o Ústavním soudu.
V Brně dne 10. ledna 2001
JUDr. M. H.
Odlišné stanovisko K nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh Okresního soudu v Karviné na zrušení § 18a odst. l písm. c), odst. 2 písm. b) za středníkem a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., zaujímáme dle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, toto odlišné stanovisko :
Přesto, že souhlasíme s argumentací nálezu, směřující k závěru, že ustanovení § 18a odst. l písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem, a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997, nelze považovat za protiústavní, máme za to, že v poměru k ustanovením § 18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 2 písm. b) mělo být řízení zastaveno. Věcnému posuzování těchto dvou ustanovení totiž bránila překážka řízení, stanovená v ustanovení § 67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to s ohledem na to, že návrh na jejich zrušení byl Ústavnímu soudu podán dne 29. 6. 2000, účinností zákona č. 150/2000, jímž byla provedena jejich novelizace, tedy dnem 1. 7. 2000, však tato ustanovení ve znění navrhovaném ke zrušení pozbyla platnosti. V takovém případě je Ústavní soud povinen podle § 67 zákona č. 182/1993 Sb. řízení zastavit.
Ústavní soud je jistě povolán k posuzování ústavnosti zákonů, může tak však činit jen v mezích Ústavou ČR mu svěřených kompetencí taxativně uvedených v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR, tedy jako orgán soudního typu pouze v rámci jednotlivých typů řízení, jejichž pravidla řízení (čl. 88 odst. l Ústavy ČR) v návaznosti na zmíněný čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR blíže upravuje zákon č. 182/1993 Sb. Tímto zákonem je Ústavní soud také ve smyslu čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán.
Čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR zakládá sice povinnost obecného soudu předložit věc Ústavnímu soudu, dospěje-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, může tak však dle našeho názoru činit jen v poměru k zákonům či jejich jednotlivým ustanovením, jež jsou "živou" součástí právního řádu. I při tomto způsobu řešení totiž v konkrétních případech konečné slovo k otázce aplikace či výkladu jakéhokoliv zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení podaného obecným soudem zůstává zachováno Ústavnímu soudu, a to v rámci případného řízení o ústavní stížnosti. Výklad, ke kterému dospěla většina soudců Ústavního soudu v této věci v rámci jejího projednání je výrazně extenzivní a představuje neodůvodněný aktivismus s ohledem na již řečené shora. Pokud by měl zákonodárce možnost postupu užitého většinou pléna Ústavního soudu na mysli, jistě by takový postup naznačil v zákoně o Ústavním soudu. I s ohledem na ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, zmíněným (extenzivním) výkladem, však k takovému závěru, dle našeho přesvědčení, nelze dospět.
Pokud tedy v daném případě na základě později obecným soudem upřesněného návrhu, jímž se domáhal posouzení toho, zda napadená ustanovení jsou z hlediska ústavnosti aplikovatelná, se Ústavní soud tímto návrhem věcně zabýval, překročil rozsah svých kompetencí, neboť oprávnění podávat výklad zákonů mimo řízení, na která zákon o Ústavním soudu pamatuje, mu podle platné právní úpravy nepřísluší.
JUDr. V. J.
JUDr. E. Z. JUDr. V. Č.